Frederik Pohl

FERMI A MRÁZ
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jestliže v klubu Ambassador na Kennedyho letišti nepropukla žádná panika, všude jinde po světě jí bylo spousta. Každý ve velkoměstech supervelmocí věděl, že jeho život je v sázce. Ať dělali cokoli, mohlo to být zbytečné, přesto však museli něco dělat. Cokoli! Utéct, schovat se, zavrtat se, připravit se… modlit se. Lidé z měst se pokoušeli utéct z metropolí do bezpečí otevřené krajiny a farmáři a obyvatelé satelitních sídlišť hledali pevnější, bezpečnější městské budovy.

A rakety padaly.

Bomby, které spálily Hirošimu a Nagasaki, byly pouhými zápalkami v porovnání s těmito vodíkovými světlicemi, které jen v prvních hodinách ukončily osmdesát milionů životů. Nad stovkami měst vytryskly ohnivé bouře. Větry o rychlosti tři sta kilometrů za hodinu do nich vtahovaly auta, trosky domů i lidi a to vše jako popel stoupalo k obloze. Vzduch byl plný roztavených skal a prachu.

Nebe ztemnělo.

A pak bylo ještě temnější.

Když islandská letadlo přistálo na keflavickém letišti, snesl Malibert chlapce průchodem k malému stánku označenému Přistěhovalci. Řada byla dlouhá, protože většina uprchlíků neměla vůbec pas, a imigrační úřednice byla velmi unavena vydáváním dočasných povolení k pobytu, když k ní Malibert dorazil. „To je můj syn,“ lhal Malibert. „Manželka má jeho pas, ale nevím, kde moje žena je.“

Unaveně přikývla. Sešpulila rty, pohlédla ke dveřím, za kterými seděl její nadřízený a v potu tváře potvrzoval a přijímal zprávy, potom pokrčila rameny a nechala je projít. Malibert vzal chlapce ke dveřím označeným Snirtling, což byl zřejmě islandský výraz pro toalety a ulevilo se mu, když uviděl, že Timothy je schopen stát alespoň při močení, přestože měl oči ještě napůl zavřené. Hlavu měl rozpálenou. Malibert se modlil, aby byl v Reykjavíku lékař.

V autobusu seděla na opěradle prvního sedadla anglicky hovořící průvodkyně, kterou pověřili, aby o ně pečovala – nic jiného na práci neměla, neboť její zájezd nikdy nepřiletí – měla v ruce mikrofon a živě si povídala s uprchlíky. „Chicago? Jo, je pryč, Chicago. A Detroit a Pittsburg jsou na tom zle. New York? New York určitě taky!“ řekla drsně a velké slzy, které se jí kutálely po tvářích, donutily plakat i Timothyho.

Malibert ho objal. „Neboj se, Timmy. Nikdo se nebude obtěžovat bombardováním Reykjavíku.“ A nikdo to ani neměl v úmyslu. Ale když autobus ujel asi deset mil, objevila se v mracích před nimi náhlá záře, která je přinutila rychle zavřít oči. Kdosi v SSSR rozhodl, že nastal čas neponechat nic náhodě. Ten někdo, kdo zůstal v tom, co zbylo z jejich hlavního velitelství raketových sil, si uvědomil, že nikdo nezlikvidoval tu maximálně a urážlivě nebezpečnou baštu imperialistických amerických zájmů v severním Atlantiku, leteckou základnu Spojených států v Keflavíku.

Na neštěstí elektromagnetické pulsy a opotřebovanost zařízení otupily přesnost míření. Malibert měl pravdu. Nikdo by se neobtěžoval bombardováním Reykjavíku – úmyslně – ale čtyřicetimílová chyba zcela změnila okolnosti a Reykjavík přestal existovat.

Museli zamířit hluboko do vnitrozemí, aby se vyhnuli ohni a radiaci. A když jejich první den na Islandu vyšlo slunce, spatřil Malibert, který klímal nad chlapcovým lůžkem poté, co ho islandská sestra nacpala antibiotiky, děsivý úsvit, rudě drásající oblohu.

Přesto to stálo za to, neboť v následujících dnech už žádné svítání nenastalo.

Nejhorší ze všeho byla tma, ale zprvu se jim to nezdálo tak zlé. Déšť byl větším problémem. Biliony a biliony prachových částic způsobovaly kondenzaci vodní páry. Vznikaly kapky. Řeky se rozvodňovaly. Mississippi se rozlila, stejně jako Ganga a Žlutá řeka. Voda se přelila přes okraj Velké asuánské přehrady, potom se hráz protrhla. Deště přišly i tam, kde nikdy nepršelo. Sahara zažila okamžik povodní. Ohnivé hory na okraji Gobi už neplanuly; desetiletý úhrn srážek spadl za týden a opláchl prašné svahy dohola.

A tma trvala.

Lidský rod se neustále nachází osmdesát dní od hladu. Natolik mu vystačí zásoby potravin v celosvětovém měřítku. A v momentě příchodu jaderné zimy jich nebylo více.

Rakety byly odpáleny 11. června. Pokud by byly světové zásoby rozděleny rovnoměrně, bylo by poslední sousto snědeno 30. srpna. Smrt hladem by se dostavila v dalších šesti týdnech; nastal by zánik lidského rodu.

Zásoby však nebyly rozděleny rovnoměrně. Severní polokouli to zastihlo nepřipravenou. Osetá pole, ještě nevyrostla úroda. A nic už nevyrostlo. Sazenice vyrážely tmavou zemí za slunečním světlem a hynuly, když žádné nenašly. Slunce bylo zastíněno hustými mraky prachu, vyvrženého do vzduchu vodíkovými bombami. Opakovalo se období křídy; ve vzduchu byl cítit zánik.

V bohatých zemích Severní Ameriky a Evropy zajisté ležely hory uložených potravin, ale i ty rychle mizely. Bohaté země měly velké bohatství zásob v podobě živého inventáře. Každý volek představoval milion kalorií proteinů a tuku. Když byl poražen, zachránil tisíce dalších kalorií v obilí a krmivu, neboť nepotřeboval další píci. Dobytek a prasata a ovce – i kozy a koně; dokonce sladcí králíčci a kuřátka; dokonce koťátka a křečci – ti všichni rychle zemřeli a byli snědeni, aby ušetřili zásoby konzervovaných potravin, zeleniny a obilí. Na poražené maso neexistoval žádný přídělový systém. Muselo být snědeno, než se zkazí.

Ovšem ani v bohatých zemích nebyly zásoby rozděleny pravidelně. Stáda a obilné sýpky nebyly umístěny na Times Square nebo Loopu. Bylo povoláno vojsko, aby doprovázelo konvoje s obilím z Iowy do Bostonu, Dallasu a Filadelfie. Zakrátko se musely uchýlit k zabíjení. A později už byly konvoje vyloučeny.

Města tedy začínala hladovět jako první. Když se vojenské jednotky zmocnily zkonfiskovaných potravin samy pro sebe, začala propukat povstání a nastala další vlna hromadné smrti. Tyto oběti obyčejně neumíraly hlady. Umíraly kvůli hladu někoho jiného.

To však netrvalo dlouho. Koncem „léta“ byly na tom zmrzlé zbytky měst úplně stejně. Obývalo je několik tisíc hubených, promrzlých zoufalců, kteří hlídali své poklady konzervovaných, sušených a zmrzlých potravin.

Všechny řeky na světě se až k ústí naplnily bahnem, protože zahynuly i poslední stromy a trávy a uvolnily sevření půdy. Každý déšť půdu odplavoval. Když se temnota prohloubila, deště se proměnily v sníh.

Ohnivé hory byly nyní pokryty ledem; strašidelné, sklovité prsty vztažené do tmy. V Londýně mohli lidé přecházet Temži – ta hrstka, která zůstala. I Hudson, Whangpoo, Missouri. Na zbytky Denveru se s rachotem řítily laviny. V množství mrtvého dřeva se dařilo červům. Vyhladovělí predátoři je vyškrabovali a požírali. Mezi predátory patřili i lidé. Poslední Havajané byli nakonec vděčni i za termity.

Člověk ze západu – pohodlný cvalík, který denně sní 2 800 kalorií a odhodlaně pěstuje jogging, aby se vyhnul špatnému svědomí kvůli tloustnoucím stehnům a pasu, které tvrdošíjně nechtějí vypadat štíhle – může přežít čtyřicet pět dní bez jídla. Než zmizí tuk. Pokračuje proteinová reabsorbce svalů. Kyprá domácí paní nebo obchodník se mění ve vyhladovělé trosky. Stále ještě jim však lze ošetřováním a péčí navrátit zdraví. Pak to jde z kopce.

Zkáza útočí na nervový systém. Člověk slepne. Dásně povolují, vypadávají zuby. Apatie přechází v bolest, pak agónii, kóma.

Potom přichází smrt. Smrt pro téměř každého člověka na Zemi.

Čtyřicet dní a čtyřicet nocí pršelo a teplota klesala. Island zamrzl.

K úžasu a úlevě Harryho Maliberta byl pro takovou situaci Island vybaven dobře. Byl jedním z mála míst na Zemi, která rnohou být pokryta sněhem a ledem a ještě přežít.

Téměř okolo celé zeměkoule se táhne hřeben vulkánů. Část, která leží mezi Amerikou a Evropou, se nazývá Středoatlantský hřbet a jeho velká část je pod vodou. Tu a tam, jako nežity vyrážejí na předloktí, vystupují nad hladinu sopečné ostrovy. Island je jedním z nich. V době, kdy většina míst umírala mrazem, mohl Island přežít díky tomu, že je sopečný, ale především proto, že byl vždy chladný.

Úřady pro přežití zapojily Maliberta do práce, jakmile zjistily, kdo je. Pro radiového astronoma, zajímajícího se o kontakty se vzdálenými a s velkou pravděpodobností neexistujícími cizími civilizacemi, nebyla v jeho oboru žádná vhodná práce. Našlo se ovšem dost práce pro osoby vědecky vzdělané, obzvláště pokud měly strojařskou odbornost muže, který po dva roky vedl Arecibo. Když Malibert právě nepečoval o Timothyho během jeho pomalé, ale jisté rekonvalescence po zápalu plic, vypočítával tepelné ztráty a množství čerpané geotermální vody, vedené potrubím.

Island se naplnil uzavřenými místy, vytápěnými vodou z vařících podzemních zřídel.

Tepla bylo dost. Dostat teplo z vřídlových polí do uzavřených prostorů bylo už těžší. Horká voda byla stejně horká jako jindy, protože její teplo nebylo nikterak závislé na slunečním světle, ale bylo jí potřeba mnohem víc, aby dovnitř nepronikl třicetistupňový mráz místo obvyklého chladu pěti stupňů. Nestačilo udržovat lidi, kteří přežili, naživu, bylo nutné dodávat jim energii. Musely se pěstovat potraviny.

Island měl vždy mnoho geotermálních skleníků. Ozdobné květiny byly vytrhány a na jejich místo přišly rostliny vhodné k jídlu. Chybělo sluneční světlo, které by umožnilo zelenině a obilí vyrůst, takže geotermální elektrárny byly zapraženy na plný výkon. Solární spektrální žárovky zaplavovaly rostliny fotony. A nejen ve starých sklenících. Tělocvičny, kostely, školy – všude se začaly pod oslňujícím světlem pěstovat potraviny. Kromě toho existovala i jiná potrava: tuny proteinů, které bečely a hladověly na kopcích. Stáda ovcí byla ulovena, poražena a stažena – a maso složeno venku, aby zmrzlo, dokud ho nebude třeba. Zvířata, která umrzla na svazích, byla po stovkách vršena na hromady a ponechána na místě. Do geodetických map bylo pečlivě zaznamenáno umístění každé hromady.

Koneckonců bylo požehnáním, že Reykjavík byl zničen. Znamenalo to o půl milionu lidí méně na ostrovní zdroje potravy.

Když Malibert zrovna nepočítal faktory zatížení, řídil venku v hrozné zimě dělníky, kteří se v potu tváře lopotili a pokoušeli se klást další potrubí. Trpělivě naslouchali, když se jim Malibert pokoušel dávat příkazy – jeho několik islandských slov bylo téměř k ničemu, ale dokonce i někteří kopáči mluvili turistickou angličtinou. Zkontrolovali své monitory radiace, vzhlédli, pozorovali, jak se jim nad hlavou honí bouřky a zase se vrátili k práci a modlili se. I Malibert se už skoro začal modlit; jednoho dne, právě když se pokoušel najít zasypanou pobřežní cestu, pohlédl na zamrzlé moře a uviděl šedobílý ledový pahorek, který ale nebyl ledovým pahorkem. Byl právě na hranici viditelnosti, nejasný, stěží v dosahu pracovních světel čety cestářů, a pohyboval se. „Polární medvěd!“ zašeptal k vedoucímu pracovní čety a všichni na chvíli ustali v práci, zatímco zvíře se odkolébalo z dohledu.

Od té doby nosili pušky.

Když nebyl Malibert (nekompetentním) technickým poradcem pro otázky udržování tepla na Islandu nebo (téměř nekompetentním, ale snaživým) náhradním otcem Timothy Clarymu, pokoušel se zoufale spočítat šance na přežití. Nejen pro ně; pro celý lidský rod. I přes zoufalý chvat při pracích spojených s přežitím nejbližších dní věnovali Islanďané trochu času na to, aby mysleli na budoucnost. Byl vytvořen studijní tým, fyzikové z university v Reykjavíku, přeživší zásobovací důstojník z keflavické letecké základny, meteorolog z university v Leydenu na studijní cestě za severoatlantickými vzdušnými masami a Malibert. Setkávali se v hostinci, kde žil Malibert s chlapcem a Timmy obvykle tiše seděl vedle něj, zatímco hovořili. Nejdůležitější otázka zněla, jak dlouho ještě vydrží mrak prachu. Jednoho dne přestanou z oblohy padat částečky a pak by mohlo dojít k obrození světa – pokud jich ale nějakým způsobem přežije dost, aby se stali rodiči nového druhu. Ale kdy? To nemohli říci. Nevěděli, jak dlouhá, jak chladná, jak vražedná může být jaderná zima. „Neznáme počet megatun,“ namítal Malibert, „nevíme, k jakým atmosférickým změnám již došlo, neznáme stupeň ozáření. Víme jen, že to bude zlé.“

„Už to je zlé,“ zavrčel Thosid Magnesson, ředitel Veřejné bezpečnosti. (Kdysi měl tento úřad co do činění s pronásledováním zločinců, když hlavní hrozbou pro bezpečnost byla kriminalita.)

„Ještě se to zhorší,“ trval na svém Malibert a bylo tomu tak. Zima se prohlubovala. Ubývaly zprávy ze zbytku světa. Nakreslili mapy, do kterých zanesli vše, co znali. Jedna z nich představovala místa jaderných úderů, ale po týdnu to již nemělo větší význam, protože počet mrtvých, které zabila zima, začal převyšovat počet zabitých při výbuších. Na základě sporadických zpráv o počasí, které přicházely, sestavili izotermické mapy – mapy, které museli měnit každý den, jak čára mrazu postupovala k rovníku. Nakonec byly mapy irelevantní. Celý svět byl spoutaný mrazem. Kreslili mapy smrti – procenta smrti v každé oblasti, jak je dokázali vyvodit ze zpráv, které dostávali, ale brzy přestali, protože sestavovat tyto mapy bylo příliš děsivé.

Britské ostrovy vymřely první – ne proto, že byly bombardovány, ale proto, že nebyly. Zůstalo tam naživu příliš mnoho lidí. Británie nikdy nevlastnila větší než čtyřdenní zásoby potravin. Když přestaly připlouvat lodi, umírali hlady. A stejně tak Japonsko. Jen o málo později přišly na řadu Bermudy, Havaj a kanadské ostrovní provincie; a pak došlo i na kontinenty.

A Timmy Clary vyslechl každé slovo.

Chlapec moc nemluvil. Nikdy se nezeptal na své rodiče, alespoň ne během prvních několika dní. Nedoufal v dobré zprávy a o špatné nestál. Infekce byla vyléčena, sám chlapec však ne. Snědl sotva polovinu toho, co může spořádat hladové dítě. Jedl, jen když ho Malibert přemluvil.

Jediné chvíle, kdy Timmův pohled opět ožíval, byly vzácné okamžiky, kdy mu Malibert mohl vyprávět o vesmíru.

Na Islandu bylo mnoho lidí, kteří znali Barryho Maliberta a jeho roli v SETI a mezi nimi bylo i několik těch, které to zajímalo téměř tolik, jako sám Malibert. Když to čas dovolil, mohli se s Malibertem jeho obdivovatelé sejít. Byl to pošťák Lars, který od té doby, co nebyla pošta, kopal krumpáčem a špičákem, číšnice Ignar z hotelu Loftleider (nyní sešívala z kusů látky těžké závěsy, které měly pomoci izolovat zdi v obydlích), učitelka angličtiny Elda (v současné době praktická sestra se specializací na případy omrzlin). Bylo jich více, ale ti tři nikdy nechyběli, pokud mohli uniknout z práce. Byli to nadšení přívrženci Harryho Maliberta, kteří četli jeho knihy a při jeho rozhlasových zprávách snili o tajuplných mimozemšťanech z Aldebaranu nebo o lodích-planetách, které mohou dopravit milionové populace napříč Galaxií na cestách trvajících stovky tisíc let. Timmy poslouchal a kreslil náčrtky vesmírných lodí. Malibert mu poskytoval údaje. „Mluvil jsem s Gerym Webbem,“ řekl, „a on to vyřešil do detailů. Jde o stupeň rotace a pevnosti materiálu. Aby se pro lidi v lodích zajistila umělá gravitace, musí mít loď tvar válce o průměru šestnácti kilometrů a musí se otáčet. Dále musí být válec dost dlouhý, aby zajistil dostatek životního prostoru, ale ne příliš, aby dynamika rotace nepůsobila chvění nebo ohýbání – tak asi šedesát kilometrů. Loď musí být rozdělena na dvě části: jedna pro lidi, druhá pro zásoby paliva. A na konci termojaderný pohon, který pohání loď napříč Galaxií.“

„Termojaderný,“ řekl chlapec. „Harry? Proč výbuch tuto loď nezničí?“

„To je technika,“ odpověděl Malibert upřímně, „a já neznám detaily. Gerry se chystal vést na setkání v Portsmouthu přednášku; to byl také jeden z důvodů, proč jsem tam jel já.“ Shromáždění v Portsmouthu se ovšem neuskuteční, už vůbec nikdy.

„Je čas na oběd,“ ozvala se váhavě Elda. „Timmy? Sníš trochu polévky, když ji připravím?“ A uvařila ji, ať už to chlapec slíbil nebo ne. Eldin manžel pracoval v Keflavíku ve vojenské kantýně jako účetní; naneštěstí musel zůstat přesčas, právě když další raketa dokonala to, co se nepodařilo při prvním selhání, a tak Eldě nezbyl žádný manžel, ani nic z něho, co by mohli pohřbít.

Dokonce ani s horkou vodou čerpanou ze země nataženými trubkami co nejrychleji nebylo v obytných domech teplo. Zabalila chlapce do přikrývek a seděla vedle něho, dokud poslušně nesnědl polévku. Lars a Ingar seděli, drželi se za ruce a sledovali, jak chlapec jí. „Uslyšet hlas z jiné hvězdy,“ ozval se náhle Lars, „to by bylo skvělé.“

„Žádné jiné hlasy neexistují,“ pravila Ingar hořce. „Dokonce i náš už zmlkl. Máme odpověď na Fermiho paradox.“

A protože chlapec přestal jíst, aby se zeptal, co to je, vysvětlil to Harry Malibert tak pečlivě, jak jen to dokázal.

„Je pojmenován po vědci Enricu Fermim. Fermi řekl: Víme, že existuje mnoho miliard hvězd podobných našemu slunci. Naše slunce má planety a proto je rozumné předpokládat, že jiné hvězdy je mají také. Na jedné z našich planet jsou živí tvorové. Například my, stejně jako stromy, mikroby a koně. Protože existuje tolik hvězd, zdá se téměř jisté, že alespoň některé z nich také obývají živí tvorové. Rozumní. Rozumní stejně jako my nebo ještě chytřejší. Bytosti, které umějí stavět vesmírné lodi nebo vysílat radiové zprávy k jiným hvězdám, jako to umíme my. Pochopil jsi všechno, Timmy?“ Chlapec přikývl, mračil se, ale Malibert to sledoval s potěšením – stále jedl polévku. „Fermiho otázka pak zněla: Proč nás ještě nikdo z nich nenavštívil?“

„Jako v kině,“ přikývl chlapec. „Létající talíře.“

„Všechny ty filmy jsou vymyšlené příběhy, Timmy. Jako Jack a fazolová lodyha nebo Oz. Možná nás už nějaká stvoření z vesmíru navštívila, ale neexistuje žádný spolehlivý důkaz, že se tak stalo. Jsem si jist, že kdyby k tomu došlo, měli bychom důkazy. Určitě. Kdyby se tu vystřídalo více takových návštěv, pak by tu alespoň jedna zapomněla marťanský ekvivalent McDonaldova Big Maca nebo siřanskou bleskovou žárovku a ta by se našla a ukázalo by se, že je odjinud než ze Země. Nikdy se nic nenašlo. Takže na otázku doktora Fermiho existují pouze tři možné odpovědi. Jedna – neexistuje žádný jiný život. Druhá – existuje, ale chtějí nás nechat samotné. Nechtějí nás kontaktovat, snad proto, že je děsíme naším sklonem k násilí nebo z nějakého důvodu, který nemůžeme nikdy uhodnout. A třetí odpověď –“ Elda prudce zagestikulovala, ale Malibert potřásl hlavou – „je možná ta, že jakmile je nějaké lidstvo dost chytré, aby vyrobilo všechny ty věci, pomocí kterých se dostane do vesmíru, když má všechnu nutnou technologii – má také takové hrozné zbraně a bomby, které už nedokáže ovládat, takže vypukne válka. A než úplně vyspějí, vyvraždí se navzájem.“

„Jako teď my,“ Timothy vážně kýval hlavou, aby tím dal najevo, že rozuměl. Dojedl svoji polévku, Elda ho však namísto, aby odnesla talíř, objala pažemi a pokoušela se zadržet pláč.