Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14
Bratři inženýři a jejich gramatika

Na samé hranici Prahy stojí řada družstevních domů, jeden jako druhý, jako vojáci v řadě, poslední výhonek města, jež se ustavičně šíří jako žravý lišej. Řada domů představuje neukončenou a bezejmennou ulici, která ústí v širokou, mrtvou a neplodnou pláň, protkanou bílými stezkami, vyšlapanými četnými chodci. Zde prohání městská mládež kopací míč, kozy okusují trnitá křoviska a osamělí páni vodí své psy na procházku. Z prašivé půdy vyrůstají nová staveniště, dýmá hasící se vápno a hlomozí vozy s nákladem cihel. Před dřevěnou kantýnou sedí zedníci a obědvají o polední přestávce, zalévajíce krajíc chleba pivem.

Bezejmennou ulicí řinčela tramvaj, upalujíc kamsi do polí, kde zápach čerstvé ornice se mísil se sazemi velkoměsta. Uprostřed zoraných lánů trčely komíny osamělých továren. Zde bylo ještě vidět přikrčená selská stavení, která ustupují městským činžákům; selská stavení se zapadlými okénky, zcela zarostlými muškátem; vrata pod klenutým obloukem a za nimi dvory, kde stojí hranice dříví, kde se zmítá ochraptělý pes na řetěze a odkud vane počestným koňským zápachem. Byl tu široký výhled do zvlněného kraje; na obzoru čněla k nebi boží muka; a v dálce se pachtil vláček.

Družstevní domy, betonové krychle se širokými okny, elektrizované, s ústředním topením, měly onen neosobní výraz, který jim vtiskl technický věk. Před každým domem byl náznak zahrádky, v rozměru kulečníkového sukna. A v jednom z těchto domů bydlili dva bratři, Spytihněv a Tomáš, inženýři chemikové. Měli byt o dvou pokojích, k nimž se pojila koupelna a malá kuchyňka, zatarasená nádobím a plynovým sporákem.

Bratři osiřeli v dětském věku, vyrůstali bez dozoru, neboť poručník se o ně nestaral. Jediný, komu jejich osud ležel na srdci, byl jejich strýc, hostinský od Kamenného stolu. Psával jim každého měsíce dlouhé, nabádavé a poučné dopisy; mravoučným úvahám dodávala cenu bankovka, kterou hostinský nikdy neopomněl přiložit k dopisu.

A tak bratři vyrostli v ramenaté muže, štíhlých boků; v ten čas bylo Tomášovi třicet a Spytihněv byl o dva roky mladší. Byli si nápadně podobni až na to, že Spytihněv byl černovlasý a Tomáš tmavě rusý. Také jejich pokoje si byly podobné. Nábytku tu bylo nemnoho. V každém stál široký gauč, psací stůl zavalený papíry, dvě židličky a regál na knihy. Pokoje si vymalovali sami, k velikému pohoršení domovníkovu, spirálami a jinými geometrickými obrazci v divokých barvách.

V Tomášově pokoji nad lůžkem visely dvě zvětšené fotografie rodičů obou mladých mužů. Otcův usměvavý obličej byl zakryt kukuřičným vousem, matka s rozpuštěnými vlasy a čepečkem na hlavě; z bledého oválu laskavě hleděly dvě mírné oči. Ve Spytihněvově pokoji pak byly nad lůžkem dva vybledlé čtverce, stopa po rodinných obrazech. Bratři si ujednali, že týden budou obrazy viset v pokoji jednoho a pak se přestěhují do ložnice druhého bratra. Smlouva byla přísně dodržována; bratr k bratrovi do pokoje nikdy nevkročil a podobizny předků musily (...)

(......)