Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15
Milovníci poblíže cementárny.
Prudká rozmluva.
Počasí se kazí – ó bože!

Dohasínal dlouhý letní den, obloha světélkovala jako mořská hladina. Rudé slunce zažehlo plameny v ryšavých hřívách dvojčat Aleny a Věry, které seděly na balkónu hotelu U kamenného stolu. Z balkónu byl široký pohled do zeleného kraje, ohraničeného mírnými vrchy. Jeden z těchto kuželovitých pahorků byl vyvýšen o chmurnou zříceninu hradu Plž, znamení dohaslé feudální slávy, cíl školních výprav a turistů, chtivých poučení.

Bylo zcela jasně vidět přes rozlehlé lučiny, zježené starými vrbami, pod nimiž se klikatil ukrytý potok. Středem luk se vinula silnice, vroubená ovocným stromořadím. Tuto krajinu ovládal baňatý komín cementárny, obraz těžké houfnice. Na bělavém pozadí továrenských zdí se míhaly dvě postavy. Pomocí divadelního kukátka, které si navzájem půjčovaly, mohly mladé dámy jasně rozeznati krasavce Gastona a přítele Percyho. Úderem osmé přicházel Gaston od skladiště nádraží a přítel Percy mířil ke komínu cementárny z opačné strany. Přátelé se setkali u paty komínu a zvětšovací sklo je zastihlo zjevně udivené, soudíc podle překotné gestigulace. Kdyby dívky mohly slyšet, pak by byly účastny této rozmluvy:

Gaston (pobouřeně): „Kde se tu bereš, člověče?“

Percy (zmateně): „Já… já jsem tady…“

Gaston (ironicky): „To vidím. A?“

Percy: „Vyšel jsem si… trochu se nadýchat čerstvého vzduchu…“

Gaston (se zlostným úšklebkem): „Nadýchat! Já ti dám dýchání! To musíš dýchat právě tady?“

Věra (přikládá kukátko k očím): „Tak se mi zdá, že mezi těmi mladými muži došlo k jakési výměně názorů.“

Alena (bere jí kukátko z rukou): „Zdá se. A soudím, že jejich rozmluva je dosti prudká. O čem asi diskutují?“

Věra: „Obávám se, aby si naši přátelé neublížili. Hněv je tuze špatný rádce.“

Alena: „Upokoj se, drahá duše. Jsou to vzdělaní muži a znají svoji míru.“

Gaston (zatíná pěsti a koulí očima; nikdo by v něm nepoznal světáka, vždy povzneseného nad situaci): „Kliď se mi z očí, nebo…!“

Percy (vyzývavě): „Nebo?“

Gaston: „Diable! Sacrebleu! Krucifix a hrom do škopku! Koukej, ty moulo, mazat!“

Percy: „Nenadávej, povídám! Co sis na mne zalezl? Copak ti překážím?“

Věra (zakrývajíc si oči): „Oh, oh… Můj bože! Gaston se vrhá na svého přítele. Poteče nevinná krev! Je lítý jako lačný tygr, ten tvůj Gaston!“

Alena (pozoruje kukátkem): „Ale ne. Teď spolu mluví docela klidně. Patrně si to už vysvětlili. A vůbec není to žádný můj Gaston. Vždycky tvůj Gaston.“

Percy: „Povídáš, že ti překážím. Jen abys nepřekážel ty mně. Náhodou!“

Gaston: „Jak to?“

Percy (vypínavě): „Mám tu dostaveníčko s Alenou.“

Gaston: „Co? S jakou Alenou? Vždyť (...)

(......)