Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

2
Popisuje se jízda autobusem.
„Lubomíre, seď rovně!“ – „Howgh!“

Před nádražím stál autobus, jehož zevnějšek zastříkaný blátem podával svědectví o geologickém složení krajiny. Několik cestujících sedělo již ve voze a vzdělávalo se četbou večerníků. Na střeše toho vozidla vršila se zavazadla, smotané koupací pláště s tenisovými raketami. Šofér autobusu vyzval několik hotelových podomků k důmyslné hře v čáru. Hráli se zanícením, obloukem vrhajíce mince.

Dámu se skřipcem a stuhou posedl organizační běs. Seřadila rodinu do průvodu, jehož pořad byl následující: V čele umístila pána s modrými brýlemi a pestrým plédem, přehozeným přes plece. Muž s modrými brýlemi uposlechl velení a zasténal: „Ach, moje játra.“

Za ním se postavily slečny dvojčata. Kdo dovede čísti v tvářích dospívajících dívek, mohl by nám přečíst tento dialog:

– Krucipísek, holka, to zas bude jednou otrava.

– Jó, mladá, když se jede ven s rodinkou, tak nemůžete čekat nějakou zábavu s hudbou, tancem a evolucemi.

Hrdinného náčelníka Cherokésů bylo nutno přitáhnout za ucho a vtěsnat v rodinný soulad. Zjizvený pohlavár se vzpouzel, matinka mu vlepila vydatný pohlavek, Deštivá tvář zařvala chraplavým basem.

Šofér se podíval na hodinky a zjistil k svému žalu, že nutno přerušiti hazard. Podomci se chopili zavazadel, naděje na diškreci jim růžově zbarvila líčka.

Ozvalo se velení: „Dyndera! Necivěl, nelelkoval a honem nastoupil. Autobus nečeká.“

„Ach, můj žlučník!“ zasténal pán s modrými brýlemi. Dáma se skřipcem a stuhou objala ho v pase a složila chorobné břímě na sedátko.

„Věro, Aleno! Nasedněte a nepomačkejte si sukně.“

„Ano, ovšem, zajisté, matinko, nasedneme a nepomačkáme si sukně.“

Paní Dynderová se podezíravě podívala na dcery, ale v nehybných tvářích dvojčat nenalezla stopy po neuctivé ironii.

„A kde je Lubomír? Ten kluk mne usouží. Kde jsi, darebo?“

„Tady,“ zahuhlal reparát z matematiky, „a nejsem dareba. To zas ne.“

Naposled se uskladnila ve voze sama paní Dynderová. Rozložila vějířovitě šaty, šťouchla loktem do čtenáře večerníku a vzala psa na klín. Stařičká fenka se zabořila do hedvábí, starostlivým pohledem zírala z okna a v duchu se křižovala: Propána Jána, a tomuhle se říká rodinný život!

Šofér autobusu si pošinul čapku do týlu a šlápl na plyn. Stroj zařinčel a vyfoukl modrý kouř. Paní Dynderová úzkostlivě zapištěla: „Kde je pan Kebrle? Ztratili jsme pana Kebrle!“

„Nikoli, milostivá paní,“ ozval se hlas, který jako by se vydral z břicha jednoho pána se zeleným kloboukem a trojnásobným zátylkem.

„Vůbec jsem se neztratil, ale jsem zde,“ opakoval přidušený hlas a dámě se skřipcem a stuhou podařilo se zahlédnouti pod oním břichem filozofovu kučeravou hlavu.

Autobus se za zuřivého štěkotu psů a za jásavého pokřiku školní mládeže, která lelkovala kolem nádraží, dal do mírného cvalu, pohazuje cestujícími jako hracími (...)

(......)