Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28
Rozmluva pana rady Dyndery s jednotlivými pokrmy.
On je tichý, já jsem pomalá, mohli bychom to dát dohromady.
Rodí se nový frak

Uhodilo poledne a na toto znamení se zdvihli všichni hladovci a zaplavili rozsáhlou jídelnu hotelu U kamenného stolu. Zvonily příbory a talíře, sklenice cinkaly, množství čelistí se dalo v pohyb a hladové hlasy se vzdouvaly v mohutném příboji. V této době se číšníci podobali vlaštovičkám, kterým se právě vyklubaly mladé. Ustavičně poletovali v překotném letu z kuchyně do jídelny a pardon, pardon, k službám, račte, strpení, okamžik, a přinášeli pokrmy a nápoje. Také vrchní číšník pan Franc se pohroužil do závratné činnosti. Jeho okřídlené nohy kroužily po místnosti; úsečnými rozkazy pobízel nosiče jídel; pst! kotlety třetímu stolu, pst! stůl u okna dostane španělského ptáčka, pst! Oldo, popadnu tě za uši, co bude s pivem pro stůl nalevo od dveří; ustavičně pobíhal s neviditelným škopíčkem, aby zaléval plamen nespokojenosti, který se vzňal jednou v tom, jindy v onom koutě. Šosy poletovaly; a v této činnosti zapomínal na kormutlivý frak, který hyzdil ztepilé tělo; a jeho číšnické vzněty se sytily dosti hojným spropitným.

Mezi stoly jako krasobruslař se klouzal hoteliér Tomáš; mnul si ruce a měkce, jako když másla ukrajuje, trousil svoje majoucta a já se klaním. S potěšením viděl, že jeho hostinec skýtá pohled na zdárný hospodářský rozkvět. Když byl každého hosta obdařil poklonou, usedl ke stolu rady Dyndery, aby ve společnosti s jeho váženou rodinou poobědval. Vyměnil si s pánem s modrými brýlemi několik dogmatických názorů na počasí a projevil zájem o neduhy toho pána. Chorý muž ochotně mu dělal průvodce po svých chorobách, s nadšením upozorňuje na zvlášť význačné projevy svého organismu. Nato se oddal studiu písemnictví obsaženého v jídelním lístku. Bylo to nezištné studium – asi jako dějiny umění; věděl, že z toho nic nebude mít.

Jeho zrak spočine na mladé kachně s opečenými brambory. Těžký povzdech: „To já, bohužel, nesmím.“

Seznámí se se šťavnatým přírodním řízkem a již se s ním zase musí rozloučiti. Odejdi, řízku, nemělo to býti.

„Ty půjdeš napravo a já nalevo,“ zazpíval, „a pak se sejdeme u Boha věčného…“

Také s cikánskou pečení promluvil několik vlídných slov, pozdravil husu s knedlíkem a připojil k ní několik vzpomínek z mládí a na rozloučenou objal segedínský guláš.

Obletovaly ho luzné přeludy pokrmů a zase mizely. Mlaskal nostalgicky.

„To nesmím, ono nesmím…,“ hučel. „Proč žiji?“ tázal se hamletovsky.

Nakonec bylo mu se spokojiti s jakousi dietní kaší, bezcharakterní a nudnou, bez vzhledu a osobní noty, se kterou si nemohl duševně rozumět. Zajedl ten pokrm užívací sodou, zapil minerální vodou Bič a zesmutněl.

Mezitím hoteliér Tomáš konferoval s panem vrchním Francem o vlastnostech a povaze jednotlivých pokrmů; rozmluva měla ráz disertace; hostinský se vyptával přísně a starostlivě a Franc, ohnutý v úslužný oblouk, odpovídal uctivě. Po vyčerpávající rozpravě přiklonil se pan (...)

(......)