Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37
Gaston se diví a vůbec se nemusí divit.
Krejčí praví: „Jeden se nezachová, kdyby se na hlavu stavěl!“
Nastal nový týden

Pomalu se blížilo k polednímu, slunce tkalo zlaté nitě z kouta do kouta. I odmlčel se třeskot kulečníkových koulí, na zahradě přestal dunět kuželník; hráči karet si dali poslední čestné kolo; vítězové radostně cenili zuby, spočítali výhru a vsedli na velocipédy a rozjeli se ke svým vesnicím. Venkované se zdvihli s povzdechem „copak je to všecko platné“; měšťané dopili své víno a sahali pro portmonky, pane vrchní, pojďte mi to spočítat, moc-li pak to dělá.

Číšničtí chasníci počali prostírat a do jídelny se trousili první hladovci; křečovitě zívajíce, zasmušile se probírali v novinách.

Pan vrchní Tomáš se procházel po jídelně s rukama za zády a pohvizdoval si; jeho obličej ploval v dětském úsměvu, šumivé pocity ho pokoušely a nedaly mu posedět; v hlavě byl hluk, škádlivé myšlenky tam dováděly.

„Kde je pan šéf?“ optal se jednoho číšníka.

„Viděl jsem, jak šel na tenis. Měl raketu a byl bílý.“

„Aha. Hm.“

Opět se pohnul, chodil kolem stolů a pohyboval rty. Bylo slyšet, jak si pobzukuje nějakou písničku.

„Je neděle, neděle, pan šéf šel na tenis…“

A zase: „Náš pan šéf, náš pan šéf v ne- a ne- a neděli… On byl celý bílý. V neděli. V neděli…“

Zastavil se a podíval se na hodinky. Zdvihl obočí: „Ó!“

Zavolal na pikolu: „Oldo, pojď sem!“

Číšnický učeň přiskočil a nastavil ucho.

„Utíkej!“ velel pan vrchní. Pikulík vyběhl ze dveří, bernardýn s počestným obličejem vstal a tázavě se na něho zadíval krví podlitýma očima.

„Nemám čas, Baryčku,“ odpověděl mu chlapec, „spěchám! Lež, já hned přijdu.“ Bernardýn lítostivě zamlaskal a lehl si. Hoch cválal po ulici, poskakoval, kopal do oblázků, aby mu cesta lépe utekla. Proběhl vilovou čtvrtí, utopenou v květech; i uzřel červený tenisový dvorec, na němž se míhaly bílé skvrny; řekl si: – Náš pán si to rozdal se zrzavými slečnami. Když přišel blíže, uviděl, jak krasavec Gaston s přítelem Percym sedí na lavičce, jejich obličeje byly kyselé jako nezralý angrešt; při pohledu na ně by se srazilo mléko. Hoch zpěvavě pozdravil, šviháctvo neodpovědělo. Jinoši se podobali chlapcům, kteří za trest nedostali moučník a nyní vzdorují. Zarputile se dívali na hráče a křivili ústa.

Pikulík přiběhl k panu Spytihněvovi, stoupl si na špičky, hostinský se sehnul a naslouchal. Zvážněl a pustil míč.

„Co děláte?“ reptaly ryšavé dámy. „Chlapečku, nepleť se nám tady.“

„Je dobře,“ zahučel Spytihněv, „řekni, že já hned…“

Děvčata se přiblížila k síti.

„Prosím za prominutí. Musím už jít,“ pravil Spytihněv.

„Kam vás čerti berou?“ divila se Alena.

„Do služby,“ zahučel Spytihněv.

„Do jaké služby?“ chtěla vědět Věra. „Snad dohrajeme ten gem?“

Na věži uhodilo poledne.

„Nemožno. Až někdy jindy,“ odpověděl (...)

(......)