Karel Poláček

HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

41
„Koruna, koruna, koruna dvacet…“
Skleněná kulička.
Kterak ryšavé sestry vstoupily na zločinnou dráhu

Silnice, zvlněná, zprohýbaná a boubelatá, se podobala toboganu a po ní se pachtila oprýskaná, oznobená kabrioletka, kterou řídil hostinský Spytihněv. Jemu po boku seděla zrzavá dívka Alena. Po pravdě řečeno hostinský se v této chvíli málo podobal hostinskému, ale připomínal mladíka plného šťávy jako zralá meruňka, jinocha nafoukaného jarou pýchou, sebevědomého a vítězného. Ryšavá dívka se podobala ryšavé dívce, ale přece byla na ní patrná změna. Zdálo se, že se jí z modrých očí vytratila nevázaná zpupnost, vyprchala prostořekost; hladké tváře vyzařovaly snivou pokoru, radostné poddanství. S nadšenou ponížeností zírala na mládence, oděného v covercoat s nedbale ohrnutým límcem. Šikmo naražený klobouk, krátká dýmka, elegantní ošumělost; v této elegantní ošumělosti bylo obsaženo přehánění a neúměrná vypínavost; svědčila by spíše majiteli drahého vozu, a ne téhle stařičké kraksny. Šikmo naražený klobouk zdál se mluviti: My jsme my a ostatní stranou.

On cítil její pohled a nadouval se. Ona s pestrým šátkem, na babku uvázaným, byla vedle něho maličká, drobná. Pestrý šátek mluvil o šikmo naraženém klobouku: Jsi správný mužský a nad tebe není. Klobouk suše odpovídal: To je stará vesta.

Vůz měl radost, že jede, a povzbuzoval se k pohybu hlukem a rachocením; rámusem si dodával odvahu, jako štěně, které nadává koni táhnoucímu hlučný náklad; vždycky si radostně zavyl, když mu bylo vyjeti do kopce. Bylo jasno, bylo svěže. Do tváří jim vanul sytý vítr v hebkých vlnách, v poli křičeli špačci.

Jízda autem vzbuzuje náklonnost k zpěvu. Spytihněv vyklepal dýmku, zastrčil ji do náprsní kapsy, plácl se do klobouku a přišlápl plyn. Když se vůz rozběhl, mávl rukou a zazpíval: „A koruna, koruna, koruna dvacet, koruna, koruna, koruna dvacet…“ Alena vpadla do bečivého basu svým křehkým sopránem: „A dvě koruny čtyrycet…“

Milníky při cestě, staré jabloně, švestkové stromy se daly při zvuku této písně do tance. Tančily hromady štěrku, strniště, oranice, stoh v poli, topol, osamělý jako prst; v dálce tancoval domek železničního strážníka, ozdobený slunečnicemi, pasáčkové v poli, papíroví draci na nebi; všecko tancovalo. A mladí lidé pořád koruna, koruna, koruna dvacet, dvě koruny čtyrycet a k tomu bručely telegrafní dráty sekund.

Projížděli vesnicemi, kde děsili houfy husí s roztaženými křídly a budili zlost v psech s olysalými chvosty, míjeli plaňkově ploty, živé ploty, pichlavý hloh, železnou mříž s nápisem Pojď sem, synu, a uč se moudrým býti a všechny ty ploty byly přívětivé a povzbuzující. A ten vozík pádil koruna dvacet, dvě koruny čtyrycet, zanechávaje za sebou chatrče, statky, obecní úřad s vyhláškami.

Potkali přespolního listonoše, staříka vysmahlého sluncem, oprýskaného deštěm, s kabelou naditou dopisy; sedláčka, jenž na trakaři vezl řepný chrást, babku, ohnutou pod plachetkou vojtěšky. Listonoš se usmíval, bodře se šklebil sedlák, i bába (...)

(......)