Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.
Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub 
, PDF 
a MOBI.
Přejít na nový web Literární doupě
Dýchl mu do tváře hvozd vlhkým chladem. Viděl, jak v polích se kmitá stařena, maličká, nalomená; peláší droboučkým krokem. V natažených rukou nese bílý balík, opatrně jako svátost. Zastavila se na kraji lesa a položila balík do houštiny. Pak se vztyčila, přiložila dlaň k očím a zpytovala krajinu. Viktor věděl, pro koho je ten balík.
– Dnes máme sobotu, – mluvil k sobě. – Ona má někoho z přízně u zeleného kádru. Snad syna nebo vnuka. Přinesla mu čisté prádlo, aby nechodil jako ten cikán, a také něco k snědku. Ať se má dobře dezentýr[13]. –
V ten čas mnoho zběhů se toulalo po krajině a ukrývalo se před četníky. Spali v houštinách, ve stozích, po půdách nebo v chlévech, jak se dalo.
– Nikomu se už nechce glančit[14] a já se nedivím, – připojuje Viktor ke svým myšlenkám. – Mne to také nebaví. A možná, že mne vojna už neuvidí. S námi už to nevyhrajou. A ta ženská si to hasí zpátky. Zdrávi pořídili! –
Za lesem se najednou vynořila vesnice. Chalupy, slepené k sobě, stodoly s cihlovými podezdívkami, jednopatrová škola s nápisem Bohu – Vlasti – Národu. Na návsi zelená louže a máchaly se tam husy s podškubanými krky. Buch, buch, buch! ozývaly se cepy. Ten třetí statek poblíže shluku okleštěných vrb, tam to je.
Viktor vsedl na kolo a sjel po mírném svahu. Stařec s černými brýlemi tloukl štěrk; ustal ve své práci a s kladívkem zdviženým, ústy otevřenými pohlížel na muže na velocipedu. Ženská ve vojenské kazajce šla pro vodu. Bělovlasé děvčátko neslo slepici, která v tupém úžasu otvírala zobák. Středem ulice se žejbrovala[15] žebračka Hladká Ančka; zvadlá hlava se jí třásla na tenkém krčku. Asi šla své vesnické sestře odvádět denní tržbu. Spatřila Viktora a zapištěla: „Pane Štědrej, nech mě vyhrát to šťastný numero, já se ti vodsloužím!“
Podle statku u okleštěných vrb jel Viktor zvolna a upřeně se díval na řídítka. Uslyšel volání: „Hej, mladej! Kampak máte namířeno?“
Na prahu domku stála rozložitá žena; ruměný obličej svítil jako pochodeň. Na sukni jí viselo polonahé děcko, které vrnivě se čehosi domáhalo.
Viktor zasalutoval.
„To je vaše?“ zeptal se, pohlížeje na dítě. Děvčátko se schovalo za matčinými zády.
„Moje. A zlobí vám pořád. To víte, rozum to nemá. Tak zlobí, že jsem už z toho, na mou duši, celá pitomá. Koukej, Blaženko, pán! Vidíš pána? To je činanej vojáček, co? Neboj se, on tě neukousne. Ona je ještě hloupá.“
„To jináč nejde. Tak… mějte se dobře. Já zas… tento… musím dál…“
„A kampak, kampak? Já myslela, že se stavíte?“
„Nejde to, až někdy jindy.“
„Vy jste taky, no…,“ selka se zachichtla, „jeden by myslil, že se oslejcháte.“
„Že bych se oslejchal, to se neoslejchám, ale když já… to víte, ono je pořád něco…“
„O chvilánku snad nebude zle. Pojďte dál.“
„Co bych u vás dělal?“
„Co byste u mě dělal: Posedíte a budeme si povídat, to byste u nás dělal. Ale musíte bejt hodnej, kdybyste neměl bejt hodnej, tak bych vás hnala.“
„O jé! To já nebudu hodnej! Já si moc dovoluju.“
„I jděte, vy kuliferdo! (...)
(......)
© Literární doupě
on-line knihovna, zdroj pro čtenářský deník, referáty, seminárky z češtiny, přípravu na maturitu a povinnou četbu;
knihy zdarma (free e-books) v epub a pdf, recenze, ukázky, citáty, životopisy, knihy pro Kindle a další čtečky
