Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

„Kdo je tu?“

„Já, tatínku.“

Obchodník si promnul oči a vztyčil se.

„Slyším, že nám chceš stonat,“ pravil Viktor, „už je ti lépe, tatínku?“

„Mně by dohromady nic nebylo,“ vrčel obchodník, „ale že mám takové synové, to mně užírá věk. Kdes byl?“

„Ale venku.“

„Venku, venku!“ zavztekal se obchodník. „Pořád by se jenom potuloval a lajdal. Doma sedět máš, povídám. Sem tam něco pomoci, a ne s kamarádama tento… Týýý! Já tě už dlouho pozoruju!“

Viktor mávl rukou a vyšel ze dveří.

„Pacholek!“ huhlal obchodník. „Nic jiného než pacholek. A ono si to nechá říkat správce elektrárny. Pěkný správce – nevzdělaný člověk. Ani vidět ho nemůžu. Smrdí mazáním nebo čím.“

„Co pořád od něho chceš?“ ujala se Viktora paní Štědrá. „On je spíš pro sebe. A třeba by lidem kamení do zadnice házel, jen když se živí.“

„Kdyby byl studoval, mohl brát peníze zadarmo jako ten doktor,“ reptal obchodník.

Zavzdychal: „Kamil by jistě studoval, kdybych ho byl nechal.“

„Kamil? Ale vždyť dostal reparát z matiky…“

„Nevídáno. Jiní také měli reparát a dneska je máš vidět… Však on by byl reparát udělal a šel by vejš.“

„Ale on nechtěl studovat. Byl spíš pro obchod.“

„Ty bys jim jenom pořád nadržovala. Však počkej, budeš mít od nich poděkování. Já je moc dobře znám, to víš. Měl jsem vzít hůl a zmlátit ho, pak by mu matematika do hlavy lezla. Dneska mohl být hotový člověk, a ne nějaký takový tento ‚počkej, pojď sem, vyskoč!‘ Já vím, co mluvím…“

„Ach, Kamilku, Kamilku… Proč nedáš o sobě vědět? Já vím, že bys tu byl jako na koni, kdybys věděl, že táta marodí. U tebe jediného mám zastání… Ááá! Hele ho!“ zavřeštěl náhle. „Pan správce má nějaké řízení. Teď jsem mu poručil, seď doma, a už zase upaluje. Já ho, mně se zdá…“

Paní Štědrá se podívala oknem a spatřila Viktora, jak vsedl na kolo a ujížděl.

Viktor zasmušile a s čelem zbrázděným křížil se svým velocipedem náměstí. Někdo na něho zavolal: „Kampak, starej?“ Ani na tazatele nepohlédl, jenom mávl rukou: „Ále, to víš!“ Byl smuten; hnětly ho myšlenky na otce, který chátral a tál jako starý, zkornatělý sníh.

– On není ani tak nemocný, jako spíš mrzutý, že nemá tabák. To je pro starého člověka velké soužení, to dá rozum… –

Opíral se o pedály, kolo poskakovalo po drkotavém dláždění. Vysloužilý poštmistr Pecián, vysoký, s koženým obličejem, vešel do lékárny, aby zarudlému lékárníkovi s hnědou vlásenkou svěřil svá tajemství o politických rejdech, zradě a spiknutí. Nyní už chodí do lékárny sám. Bledý kastelán leží, zlá horečka ho sžírá.

– Kdybych měl motor, – dumá Viktor, – tak to udělám za malou půlhodinku. Kdepak! Maximálně za takových dvacet minut. Ale kde dneska vezmu motocykl? Ten měl jenom speditér Wachtl, jenomže Wachtl je v Rusku. –

Ujížděl podél domů s bachratými podloubími, podél krámů se staženými závěsy a nápisy Vyprodáno; mimo zahrádky, v nichž pozdní léto okázale hrálo všemi barvami; míjel měšťanské vily, oděné štukovou nádherou. Mnohé příbytky duněly prázdnotou; smrt si toho roku (...)

(......)