Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

V ten čas obcházel anděl smrti příbytky a psal na domovní dveře zhoubné značky. Udeřila morová rána. Mnohý člověk vstal svěží, pobíhal po městě a kalhoty mu čile plandaly kolem vyschlých lýtek. Ale k večeru ho zachvátila mdloba, vznítila se v něm horečka, zčernal a za několik hodin ležel bradou vzhůru a se špičatým nosem. Ta černá rána se úředně nazývala španělská chřipka.

Tehdy dostal obchodník zprávu, že zemřela Klára, manželka Kamilova, a s ní i její malý synáček. Obchodník zavzdychal a váčky pod jeho očima zrudly. Svět se vyprazdňoval a brzy bude prázdný jako zásuvky v jeho regálech.

„Tak mladá a vzala to zkrátka,“ bručel. „A toho dítěte jsem ani neužil. A byl to takový pěkný, čilý chlapec. Všechno uměl říci zřetelně. Nešišlal jako jiné děti…“

„Mladý může, starý musí,“ těšila ho paní Štědrá.

„Pojacháme,“ mumlal obchodník.

„Jak to mluvíš?“ zhrozila se manželka. „Ty máš řeči, já to nemůžu poslouchat.“

Ale obchodníkovi se to slovo zalíbilo, i opakoval: „Pojacháme, pojacháme…“

„Tebe se tak hned nic nechytne,“ chlácholila ho manželka, „jsi jako hříbek. Mnohého mladíka přeskočíš.“

Avšak obchodník umíněně vedl svou: „Pojacháme!“

Někdy se obchodníkovi zdá, že neviditelná ruka píše na stěny ohnivé čmáranice; zavírá oči a odvrací hlavu, ale fantastická písmena, průhledná a třpytná, objeví se jednou zde, po druhé tam, jsou jich plné stěny, kouty i nábytek. Obchodník jde do krámu, ale písmena jdou za ním. Vyskakují z pytlů, pobíhají po pultě a nejvíc jich bývá tam, kde kdysi byly srovnány balíčky cikorky do úhledných ornamentů. Vůbec v temných koutech je největší hemžení.

„Pojacháme,“ mumlá obchodník a odchází na dvůr, provázen ohnivým písmem. Nahlédne do slepičí posady, ale tam také poskakují jiskrné značky. V kuchyni ležela ve výklenku pod kamny kočka, do kotoučku stočená, a labužnicky sála do sebe teplo. Obchodník se na ni zachmuřeně podíval, kývl hlavou a pravil: „Ty také pojacháš.“

„A kde jsou ty boty?“ vzpomněl si najednou.

„Jaké boty?“ ptala se manželka.

„Ty, co vždycky se válely pod kamny… jak je naši chlapci nechtěli nosit…“

„Aha, to jsou ty… jakpak jim to jenom říkali? Vymyslili si takové jméno…“

„Kassemovy opánky,“ připomněla služka.

„Správně. Kassemovy opánky,“ opakoval obchodník. Zasmál se: „To si vymyslil Kamil. Ten míval takové nápady…“ Při vzpomínce na svého nejstaršího zesmutněl.

„Kamil… Bodejť by nosil Kassemovy opánky. On vždycky jen to nejlepší. Jako ze škatulky chodil. Lidé se za ním obraceli. Kamil… To se zas musí nechat. Na sebe byl náramně opatrný. Kdepak Kamil… Jestlipak já toho hocha ještě uvidím…“

„Anežko, přineste ty boty,“ přerušila ho paní Štědrá chvatně, „ano, ano, ty boty!“ opakovala netrpělivě, „slyšíte, že pán se po nich ptá!“

Služebná vyšla ze dveří a po chvilce přinesla plesnivé, zaprášené škorně, strupaté a tuhé jako z borové kůry.

„Ano, to jsou ty boty,“ zaradoval se obchodník.

„Pěkné botičky,“ liboval si, „pravé předválečné. Očistí se, dají do pořádku a já (...)

(......)