Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

Do domu obchodníka Štědrého vpadla úřední komise. V ten čas mnoho takových komisí se plížilo po městě a slídilo po mosazných hmoždířích, měděných pánvích, po ukrytých potravinách. Všechno bylo sepsáno, změřeno a spočítáno, nic už nepatřilo obyvatelstvu, všechno se mělo vydat říši.

Byli to tři páni. Starý učitel s chundelatou stříbřitou hlavou představil se jako předseda. Byl v rozpacích, mnul si ruce a tančil na místě. Vypoulené oči a ústa, která se nedovírala, naznačovaly, že stařec nedoslýchá. Představil se zdvořile a omlouvavě pravil: „Přicházíme, pane Štědrý… že ano, zajisté… bylo nařízeno shora, ba že… každému je nyní uložena trudná povinnost, doba je taková vážná…“

Druhý pán byl vyzáblý a ušmudlaný úředník s nečistým úsměvem. Jeho obličej naznačoval svobodomyslné smýšlení; lstivě a významně mrkal na obchodníka, jako by s ním měl jakési společné tajemství, a mluvil: „Vy se máte, páni obchodníci, kdopak se tak má jako vy!“

Za nimi vtrhl do domu Pecián, poštmistr ve výslužbě. Jeho obličej, složený z hlubokých záhybů jako kožená tobolka, křivě se usmíval; syčel a umělý chrup se viklal.

Paní Štědrá se z počátku polekala, ale pak ji posedla zlost. Mlátila dveřmi a hlučně v kuchyni chrastila nádobím. Obchodník přijal komisi se zasmušilou důstojností. Starý učitel se usadil v nabídnuté židli a počal čistit skla brýlí. Uválený úředník chrastil jakýmsi archem papíru a dával okázale najevo svůj nezájem. Avšak penzionovaný poštmistr se okamžitě pustil do práce. Shýbal se pod pultem, div že se nedotýkal nosem podlahy, která páchla myšinou. Ťukal holí do regálů a drtil mezi zuby: „Žhidi, žhidáci…“

Obchodník si zapálil dýmku. Poštmistr začenichal.

„Máte nějaký dobrý tabák, pane Štědrý,“ děl podezíravě.

„Mám,“ odvětil obchodník pyšně.

„A odkud máte ten tabák, nemohl byste nám povědět?“

„Proč ne? Syn mi ho přinesl.“

„Á, pan syn, pan syn… A kde sebral pan syn takový dobrý tabák. Od Siónu ho dostal, či od koho?“

„Od žádného Siónu, pane Peciáne. Můj syn je voják. Prolévá krev za císaře. Tak může mít tabák. Oni ho fasují. A nechte si ty řeči, pane poštmistře!“ rozzlobil se obchodník. „Já nejsem na vaše řeči zvědavý.“

Poštmistr v penzi se zachechtal.

„Prolévá krev…,“ kvičel, „žádný izraelita krev neprolévá. Na to je příliš chytrý. On raději v zázemí, v zázemí, kšefty má rád, kšefty, kšefty, phenízky, phrocenta, to je jeho, ale střílení, ajvaj! Střílení se bojí…“

Kožený obličej se složil v hluboké záhyby; mezi zkornatělými pysky vyskakovaly bublinky slin; poštmistr vycenil umělý chrup.

„Znáte to?“ obrátil se k uválenému úředníkovi. „Přijde baronka Rothschildová do nemocnice. Oni jí totiž řekli, že tam leží raněný židovský voják. Konečně! povídá baronka. To jsem sama zvědava. Já jsem ještě raněného od té naší víry neviděla. Ukázali jí lůžko, kde ležel takový Abrhám, nosatý, pejzatý. Vypravujte, vojáčku, jak jste byl raněn. Prosím, povídá ten Moric nebo Abrhám, mně spadl psací stroj na nohu.“

„Hihihi?“ zařičel (...)

(......)