Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Toho dne se obchodník dlouho a pečlivě oblékal. Obul si lakové polobotky se širokými stuhami, navlékl si pepitové kalhoty, které lichotivě plandaly kolem lýtek. Život uvěznil v hedvábné vestě, pestře kvítkované jako jarní lučina. Paní Štědrá mu pomohla do zrzavého raglánu v podobě zvonu a podala mu hůl se stříbrným kováním. Obchodník si nasadil cylindr, vysoký, s lesklou srstí.

Kdykoli si obchodník vzal šaty po příručím Kamilovi, který odtáhl do války a nedal o sobě vědět, tehdy odložil tvářnost, kterou za pultem vítal zákazníky, a jeho tvář se proměnila v jinou, slavnostnější. Když vyšel ze dveří, dívala se manželka za ním, jak shrben, maličký, cupitá přes náměstí vedle syna Jaroslava a její rty nadšeně ševelily: – Jako ženich! Nikým se nedá zahanbit při svém věku. –

Obyvatelé se zastavovali a vysílali za obchodníkem pozdravy. Jeho cylindr odpovídal zdvořilým obloukem.

Nad střechou okresního hejtmanství stanul obláček v podobě vějíře. Staré slunce se opřelo o čtverhran náměstí. Obdařilo svou přízní bachraté domy s dřevěnými podloubími, městskou spořitelnu, vyjedené příbytky, vyrabované obchody, i radnici, která na věži nesla barevný městský znak. Ozářilo i sochy svatých, u jejichž pat odpočívali přespolní nuzáci, opálení a štětinatí starci. Hejno vrabců se probíralo v trusu, který tu zanechali koně zasilatele Wachtla. Nespokojeně pokřikovali, neboť v koblihách našli málo ovesných zrnek. Podomek s měděným obličejem stanul před hospodou; podíval se napravo, obrátil se nalevo a zívl. Přeběhl obecní strážník s kabelou, naplněnou jetelem pro králíky.

„Kdyby nebylo mne, ani by sis nevzpomněl,“ mluvil obchodník vyčítavě. „Odjel bys na vojnu a ani by tě nenapadlo se podívat na hřbitov.“

„Já bych nezapomněl,“ hájil se Jaroslav, „hned první den jsem si řekl, že musím k mamince.“

Díval se na otce a vysoký cylindr, který na starcově hlavě seděl obřadně a pyšně, i vzpomněl si na bratra příručího. Zase ho viděl kráčeti tanečním krokem mladé klisny, elegantního, zženštilého, u vytržení nad sebou. Slyšel jeho hlas, mečivý hlas rozmazleného světáka, který přišel, aby se mu rodné město podivovalo. A v souvislosti s tím zjevila se mu jiná tvář, rozzlobená tvář otce obchodníka. Ona tvář křičela: Nedovolím! Netrpím! Nechci, abys mně chodil po městě v cylindru a v tom hopsafraku! Spatřil obraz nejstaršího bratra, jenž čichal k lokti, rozkoší mhouřil oči a mluvil: To je obleček! Jsem celý z nejjemnější anglické látky…

Potom je zavalil stín gotického kostela, který z mocných kořenů vyrostl nad střechy bachratých domů. Stařec se zastavil a svištivě oddychoval. Odpočal si a stýskavě promluvil: „Jsem žádostiv, jestli se moji synové přijdou podívat také na můj hrob.“ Jaroslav ho těšil, ale obchodník svéhlavě se kochal představou, že jeho hrob bude zapomenut nevděčnými potomky.

„Ale nešť,“ dodal s pochmurnou škodolibostí, „budete plakat na místě, kde vás nikdo neuvidí, a pak si vzpomenete.“ Přejel bosý chlapec na kole a pískal si, (...)

(......)