Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15

Vyšli ze hřbitovní brány, kartounová stařena zarachotila klíčem v zámku a odplížila se neslyšným krokem strážkyně mrtvých. Bylo slunečno; vlaštovky čirykaly v modrém vzduchu. Pozdní léto probralo krajinu a zostřilo barvy. Na obzoru laskala milostná obloha zemi starobylou, vážnou a rozmanitou. A pod nimi leželo okresní město, prorvané četnými ulicemi, s komíny, z nichž vyvěrala modravá stužka dýmu, neurčitě šumící rodné město. A obchodník promluvil: „Pěkné to má nebožka. Ticho, klid… nikdo ji neobtěžuje, nemusí si dělat myšlenky. A kolem dokola všechno zelené, slunce svítí. Ale, co když prší?“

Schoulil se do sebe.

„To musí být něco hrozného… Všechno zataženo, studený déšť a ona tu musí ležet…“

Déšť, sněhová metelice. Noc, bezedná noc nad hroby. Svist bludného větru. Ustavičné mlčení a ta vlhká zima. To stařec nemohl pochopit.

Překročili železniční koleje, ale obchodníkovy myšlenky byly ustavičně na hřbitově. Lidé ho zdravili, ale on roztržitě děkoval, nevnímaje jich, a pořád přemítal o tom, že je strašlivé ležet na hřbitově, bezmocný a osamělý, zatím co jiní sedí nad talířem vřelé polévky, při světle, když oheň pokojně hučí v kamnech. Říkal si, že mrtví nic necítí, jsou jako ta hlína; to uspořádalo jeho myšlenky. Avšak vzápětí si zase vzpomněl na déšť, na ustavičný a dotěrný déšť, a zase ho zachvátil zmatek.

– Bylo by dobré umřít, – dumal. – Co mám tady na světě? Ale co když bude pršet? Nikdo si na mne nevzpomene… Budou spolu mluvit, sedávat budou při světle a v teple, ale já budu ležet v mokru. Ve dne, v noci, kdo mne z toho vyvede? –

Když přicházeli k náměstí, tu uslyšeli dutý šumot davu. Před obecní prodejnou se zmítal zástup ženských, vyhublých a žilnatých jako staré slepice. Uzlobené tváře byly poznamenány bezesnými nocemi, které prostály ve frontách, ustavičnou starostí o živobytí. Dávali jim obecní chléb, suchý a drolivý, plný hořkých jader a slámy, která škrabala v hrdle, posměch chlebu, vzývaného v modlitbě. Tento chléb nesytil, ale budil hněv. Ze zástupu se ozývalo pronikavé ječení. Obecní zřízenec znenadání stáhl železný závěs na znamení, že je vyprodáno, a padající roleta přiskřípla jedné z ženských vlasy.

Ženy zdivočely a jedna z nich dávala povel: Na hejtmanství! Ukážeme jim, co dovedeme. Všechno rozházíme a vymlátíme. Bijte je, bijte, pupkáče, kteří nás krmí hladem. Obecní strážník, zpitomělý strachem, běžel na četnickou stanici, hlasitě naříkaje.

Obchodník se polekal. Pohled na srocený dav vyvolával v něm bezmezný děs. Pamatoval hilsneriádu, kdy řvoucí zástupy táhly městem a vytloukaly židovská okna.

„Honem…,“ hýkal, „honem domů… všechno (...)

(......)