Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

16

Bily hodiny na radniční věži a soumrak kladl na okresní město měkké stíny. Do lékárny U milosrdného bratra vklouzl poštovní správce ve výslužbě, zahalený do hubertusové pláštěnky. Uvítal ho lékárník, usměvavý a zdvořilý, s prokvetlou tváří, s hnědou vlásenkou. Rozmlouvali pod zešeřelou klenbou krámu mezi porcelánovými tyglíky s latinskými nápisy a drogy, prášky a pilulky šířily mdlou, učenou vůni. Lékárník uctil hosta likérem ve čtverhranné sklínce a penzionovaný poštmistr srkal nechutnou tekutinu, vyrobenou z náhražek, a potýkal se s divokými, chmurnými přeludy, které naň dotíraly v podobě pitvorných židovských tváří. Skřípěl a huhlal o bratrstvu svobodných zednářů, které v podzemí kuje pikle proti křesťanskému světu; o židech, kteří propichují hostie, otravují studně a sají krev nevinných panen; o Rukopisech mluvil, o nichž nepřítel rozhlásil, že jsou podvržené; o socialistech, kteří se chtějí dělit. Syčel a jeho tvář se skládala ve varhánky jako váček na tabák. Lékárník mu zdvořile naslouchal a staral se o to, aby hostova odlivka byla stále plná.

Ze společnosti, která se scházela v lékárně, zbyli už jenom dva. Agent Raboch a důstojnický sluha odcestoval za svým pánem, nadporučíkem Růžičkou, který ležel nemocen v krajském městě. Také chyběl bledý kastelán Vepřek. Španělská chřipka ho zachvátila, povalila a zardousila. Minulý týden měl pohřeb. Avšak smuteční obřady, kvapné a bez vznětu, neposkytly obyvatelům uspokojení. Zjišťovalo se, že průvod je prořídlý a účastníci roztržití. Příliš prostá rakev ležela v pohřebním voze bez kovových ozdob a bez věnců. Ošumělé uniformy pohřebních zřízenců visely zplihle a unyle. Zvuk několika trumpet se tvrdě lámal o průčelí domů. Kněz pak, mladý velebníček z cizího města, odbýval modlitby nedůstojným chvatem. Okresní město vzdychalo při vzpomínce na předválečné pohřby, tklivé a velebné, které povznášely duši a rozněcovaly mysl. To nebyl pohřeb, řekl si mnohý, ale jakási válečná náhražka pohřbu.

Pozornost při slavnosti soustředila na sebe Zdeňka, dcera kastelánova. Zahalena v černý, splývavý závoj, kráčela za otcovou rakví. Muži pozorovali, že omládla a zkrásněla dcera kastelánova. Byla štíhlá a křehká; usedavě plakala, neboť se jí zželelo umrlého, ale plakala elegantně jako žena z velkého světa. Ženy pohlížely na ni se zlostnou nevraživostí a odsuzovaly krátké sukně, které odhalovaly plná lýtka. Nejvíce zavrhovala bývalou družku Marie, dcera kloboučníkova. Slyšela, že Zdeňka se přátelila s důstojníky, jezdila po bojištích, přednášela jim básně a konala taneční představení. Jistě, že při tom užívala, hříšně užívala, zatím co Marie trčela v okresním městě a dělala písařku u obecní aprovizace^[19].

Na poslední cestu svého přítele vzpomínal poštovní správce ve výslužbě s lékárníkem. Mužové obrátili pohled do minulosti, která před nimi ležela jasná, složená ze smavých barev. Vzdychali, pokyvujíce: „Jojo. Co jsme na tomto světě?“ Pak ale dopili rosolku, pošeptali si několik slov, zrudli a (...)

(......)