Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

17

Hlas jako bič švihl místností: „Elsa!“

Běhna seskočila lékárníkovi z klína. Ve dveřích se objevil obličej v podobě trojúhelníku, ostrý nos, úzké čelisti s vyčnívajícími zuby; jedovaté oči ulpěly na botách návštěvníků, nezanesly-li do stavení svinstvo. Hosté se vzpřímili jako školáci, přistižení při četbě pod lavicí. Zlý duch je rázem přenesl z pelechu hříchu do manželské domácnosti, kde vládne přísnost a rachocení. Facalít se zmenšil.

„Elsa!“ zaznělo po druhé.

„Prosím, milostpaní?“

„Nestůjte jako sloup a pojďte se mnou nahoru. Pomůžete mi odtáhnout kredenc.“ –

„To snad by mělo čásek, Otylko,“ odvážil se namítnout pan Facalít, „máme tady hosty…“

„Mlč!“ zaduněla manželka. Pohlédla opovržlivě na oba pány: „Však oni počkají, nevídáno. Holka jim neuteče.“

I odcházela, následována slečnou, která se rázem změnila v služku. Seshora se ozvalo dunění, bouchání, rachocení. Dům se třásl, lustr se kymácel. Paní Facalítová měla jednu divokou vášeň. Nemohla klidně patřit na nábytek; podezírala jej, že se tak rozložil jenom proto, aby ukryl smetí. Musela ustavičně přestavovat skříně, stoly a postele a její zrak slídil po koutech, pátraje po nečistotě.

Páni seděli s napjatým výrazem jako žadatelé v předsíni úřadu. Plstěný mužík se kroutil, oči se nešťastně usmívaly a tváře se třásly jako zakyslý rosol.

„Slečna tu bude hned,“ pravil omluvně, „za moment, za momentíček. Račte mít, pánové, chvilánku strpeníčko…“

Páni odmítavě mlčeli a bublavě hleděli na zlatý rám, který obkličoval vějíř, ovívající tučná, obrovská ňadra. Nahoře neustávalo dunění a rachocení, do něhož se mísil třeskutý jekot.

„Moje choť je náramná hospodyně,“ ševelil pan Facalít, „všechno musí mít akorát, prosím. Velká puntičkářka je paní Facalítová, to se musí nechat. Já kolikrát: Ale už toho nech, Otylko, a odpočiň si, dušinko, takhle si uženeš nějakou nemoc. Ale ona: Mlč, tomu nerozumíš, hlupáčku, můj mužíčku zlatý… Taková je to povaha, prosím, pánové… Vstává se slepicemi a poslední jde spát. Pořád v jednom kole…“

„Zlatá, zlatá žena…,“ zavzdychal.

Avšak hosté tesklivě zírali na tučná ňadra, ležící na otomanu a ovívající se vějířem z pštrosích per, a neodpovídali. Dům se otřásal spěšnými, dunivými kroky; ženský hlas ječel. A Facalít v rozpacích rozkládal rukama a spíše k sobě breptal: „Jak říkám, znamenitá ženuška, to musím říci. Dobře jsem volil, buďtež za to bohu díky vzdány. Ona je taková, abych tak řekl, pořádná, starostlivá. Já jsem u ní první, na sebe nemyslí. Jenomže by měla více sedět na místě, aby přibrala. Je taková chudá. Pořád běhat a shánět, to nemá účel, pravda, pánové?“

Hosté zarytě mlčeli; penzionovaný poštmistr složil kožený obličej v nesčetné záhyby a syčel; lékárník zrudl ještě více a jeho obličej připomínal dítě, které nakrabuje k pláči. Plstěný mužík vykouzlil oplzlý úsměv a zašvitořil: „Mám tu, pánové, pěkné obrázky. Zaručeně pravé fotografie pařížských modelek, zhotovené pro vědecké účely. Opravdivá pastva pro oči, pánové. Jen pro (...)

(......)