Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20

Okresní silnicí kráčeli bratři Viktor a Jaroslav, rovnoměrným krokem vojenským kráčeli, ráz naráz. Po veškeré krajině se rozprostřela barevná bohatost pozdního léta, které umíralo v mědi a ve zlatě. Ještě žhnulo unavené slunce a vyhřátý vzduch se tetelil nad strništi, nad pahorky a nad červenými střechami rozptýlených dědin. Vlaštovky čirykaly, opisujíce smělé křivky, a meze voněly. Viktor měl svoji kulatou hlavu pokrytou kapesníkem a na holi, opřené o rameno, nesl svůj kabát jako prapor. Jaroslav zamyšlen hryzl stéblo trávy.

Byla neděle, celý svět vydychoval unylou nedělní náladu. Neděle chrastila v uschlém listí, neděle se vlnila v červeném jetelišti a po strništích poskakoval nedělní vánek. Z dědin se ozývalo klinkání zvonku, kovově zněly fanfáry kohoutů. Nedělí vanulo ze zvarhanělé tváře starého muže, který opatroval hejno husí a tupě pohlížel na své bosé nohy; nedělně hrkotal selský vozík a babka, která se brouzdala prachem silnice, jaksi připomínala kostelík, dunění varhan a modlitební knížky.

Viktor se zalíbením patřil do kraje, ohraničeného modrým pásmem hor, které se na obzoru vzdouvaly jako nepokojné moře; chtělo se mu zapět chvalozpěv na hnědé čtverce čerstvě zoraných polí a na lesy, které z dálky připomínaly černé, chlupaté housenky; i pravil: „Udělalo se nám hezky.“ Miloval tu zemi starodávnou, nevzrušeně se koupající v sluneční záři; chtěl vysloviti podiv nad věčnou spanilostí tohoto kraje a pravil: „Letos se nám to vydařilo.“ Bratr neodpověděl a Viktor připojil: „Mělo by sprchnout. Země je žíznivá.“

Přicházeli ke skupině modřínů, zahalených v modravém průsvitném závoji; rostly nad zbrázděnou opukovou stěnou, pod níž líně bublal mělký potok. Potkali skupinu mladých dělníků, kteří škádlivě doráželi na holohlavého muže, jemuž z kapsy čouhala dýmka se svátečním střapečkem. Holohlavý muž bručel: „Já se nechci vyhoudat, ale svý si zastanu.“ Zadíval se na oba bratry, jako by se dožadoval souhlasu; pak bručivě opakoval: „Svý si dycinky zastanu, sám inžinýr povídal, můžete se zeptat.“ Mladíci se rozřehtali, holohlavý zlobivě hučel: „S váma, cucákama, se nebudu rovnat. Škoda s váma slovíčko tratit. Jděte si domů, skotáci, utíkejte, máte kafe v troubě.“ Skupina dělníků zmizela za skálou a ještě chvíli bylo slyšet řehot mladíků a bručivé odmlouvání holohlavého.

Dýchl chladivý stín, světlo zhaslo. Po lesní cestě, písčité a prorostlé tvrdými kořeny, plavně se pohybovaly městské dámy, zbudované ve slohu osmdesátých let minulého století; pestré a košaté, zakryty hedvábnými slunečníky, kolébaly se nedělním krokem. Bratři se dorozuměli zamračeným pohledem a dali se na postranní cestu, aby se vyhnuli pestrým dámám, jež toužily po pozdravech.

Pak stanuli před jezerem, obklopeným zubatou hradbou smrků. Stromy vrhaly svůj černý, nepokojný obraz na vodní hladinu, nad níž šustila modrá a hnědá šídla a rejdily tučné vážky na neviditelných křídlech. Široce rozkročený hmyz bruslil po vodě, kde prostopášně se rozrostl stulík a (...)

(......)