Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

Sehnut pod naplněným batohem, opíraje se o klacek, který zdvihl někde při cestě, putoval desátník Štědrý vinutou silnicí. By1 ve vojenské krajině, v týle armády. Mrtvá, dávno opuštěná vesnička se proměnila ve vojenský tábor. Ve strmých uličkách se ozýval hrubý křik mužů v pestrých uniformách. Vodiči mul pobízeli hubená, šedivá zvířata s odřenými boky. Z okna jednopatrového domu visel bílý prapor s odznakem Červeného kříže. Kolem lazaretu se hemžili saniťáci a na zemi, opřeni o zeď, klímali nemocní, čekajíce na transport. Bylo cítit pronikavý zápach jodoformu. V sutinách pobořených a vypálených příbytků pracovali zedníci a na silnici supal parní válec. Ruští zajatci, žlutí a zarostlí, ve vybledlých stejnokrojích, tloukli štěrk. Když se k nim Jaroslav přiblížil, tu nabízeli mu ke koupi vyřezávané tabatěrky. Napřahovali ruce a mumlali: „Chleba nět.“

Den byl do běla rozpálený; oblaka v podobě rozlitého mléka zakrývala slunce, nehybně visel vzduch mezi skalisky, obrostlými nuznou zelení. Země žíznila; na všem ležel prach, křoviny, střechy baráků, vojenské obličeje i srst loudavých mezků byly pokryty vápennou moučkou. Prach škrábal v hrdle, šimral v nozdrách a zaněcoval oči. A tento šedý příkrov vyvolával pocit nezměrného stesku a mořil duši k smrti. Z dálky bylo slyšet dusný výstřel z děla; hory zahučely; desátníkovi se zdálo, jako by kdosi upustil nějaký těžký předmět. Pomalu stoupal voják po bílé cestě mezi vápennými balvany; bezpečně ho vedly návěstní tabulky, které ukazovaly cestu k jednotlivým částem. Bral se osamocen mezi zástupem sešlých a tichých mužů, kteří byli vysušeni žárem, nepohodou a strádáním jako mořské tresky.

Usedl na bílý valoun a odpočíval; oddychoval pisklavě, stíraje si pot, který zalepoval oči. A tehdy příval neuhasitelného smutku obtížil jeho mysl. Vzdálen všeho života, seděl tu sám na bílé skále, pod nelaskavým nebem, uprostřed neplodných, závistivých hor. I pocítil takové těžké umdlení, jaké asi zakouší člověk ve chvíli umírání. Zarudlé borovice, truchlivé stromy zkroucených větví, nedávaly stín. Vládlo tu posupné mlčení; ptactvo i ostatní život uprchly před válkou do bezpečí. Jenom mouchy poletovaly, naříkajíce jako žebrota, tučné, kovové mouchy. Smrt byla nablízku, bílá, zaprášená smrt. Zase zahučelo dělo. Oblázek se utrhl od stráně a kutálel se po silnici; desátník sledoval jeho skákavý běh.

Pojednou se silnice naplnila mnohohlasou řečí, smíchem, povykem a výskáním. Dvě fůry hrkotaly po silnici. Vozy byly naplněny otrhanými muži; někteří měli vojenské čapky, jiní ukazovali ježaté hlavy. Většinou byli jen ve spodním prádle. Bylo viděti muže v ženské košili, jehož kosmatá hruď byla ozdobena jemnými krajkami. Tento voják vstal a s necudnými posunky zdvíhal košili. Byli to vojáci, které odváželi z fronty, protože stejnokroj se na nich rozpadl a nebylo je do čeho obléci. Vozkové nadávali koním a odraní vojáci vystrkovali nahé zadnice, chechtajíce se jako nevěstky. Vozy zmizely mezi skalami, ale dlouho (...)

(......)