Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

26

Kdepak, ruská fronta a italská fronta, to je, pánové, veliký rozdíl. Staří mazáci vypravují výrostkům s odstávajícíma ušima o životě v ruských pozicích. V Rusku, povídají, žili jsme jako doma. Tam byly kryty čisté, podzemní pokojíčky, kam vnikalo světlo zaskleným okénkem. Některé kryty bývaly i nábytkem vybaveny. Pojízdné kuchyně přicházely pravidelně jako hodiny. Jídla bylo dost, a kdo měl málo, řekl si ještě. Měli jsme se jako při masných hrncích egyptských a užili jsme legrace. Tam byl jeden k druhému jako rodný bratr, a ne jako zde, vojáci se na sebe vrhají jako pominutí psi a to je hanba. Jeden druhému má vyhovět, hlavní věc je svornost. Přece jsme vojáci, a ne cikáni, no ne? Tak mluví staří vojáci a nerozeznávají pravdu od lži. Minulost vidí ozářenou jako ve výkladní skříni.

Domobranec Andrlík se zlostně šklebí na svůj špinavý palec, který vyzírá z roztlemené boty. Jeho obličej je hustě pokryt plesnivými pichláky. Choulí se do ošumělého pláště, jenž je samá záplata. Připadá si jako zpustlý vandrovní; sám k sobě cítí ošklivost.

Slabomyslný Hynek sedí za balvanem, stočen v scvrklý uzlíček; z obličeje, drobného jako pěst, čouhá dlouhý nos s třpytnou kapičkou na konci. Mhourá očima proti slunci a kdáká: „Žebrota jste, žebrota, a ne páni oficíři. Proč vedete válku, když nemáte co žrát?“

„Mlč, Nácku,“ napomíná ho svobodník Semecký. „Měls dneska k mináži ryby, tak co nadáváš?“

Voják Hynek vypoulil oči. „Jaké ryby, hlupáku?“ zakřičel hněvivě. „Copak slaneček je ryba? Máš vědět, že kapr, to je ryba. A úhoř se podobá hadu, ale chuť má ze všeho nejlepší. A štika se slíkne jako zajíc…“

Prosťáčkův obličej, zvetšelý a zvadlý, se roztáhl blouznivým úsměvem; jeho oči, podobné černým, bezlesklým knoflíkům, jevily širý, neohraničený stesk.

„U nás,“ zaševelil, „u nás doma, hoši milí, je rybník,“ rozpřáhl ruce, „… takovýhle velikánský rybník, jdeš a pořád jdeš a není konec… A to vám chci, hoši, říct, hoši, tam je ryb… houf… motá se to v jednom kuse… A ne takoví mrňousi, sami chlapáci. Kdo chce chytat, musí mít lístek, jináč ho vezme četník a vede na obec. Taky se tam půjčují lodičky, kdo se chce jako provézt, to mají rádi mladíci. Lodičku ti za šesták půjčí pan Šámal, jeho dcera, ta mladší, jako Eliška, se vdala do chalupy…“

Zamodralé, bezkrevné rty se mdle usmívaly; prosťáček mluvil: „Velikánský, velikánský rybník je u nás. Tady není nic, jenom svrabárna. Čumíme do Itálie, Talijáni čumí k nám. To nemá žádnou cenu, ať se to vezme tak či onak…“

Bledé sluneční skvrny přeběhly po balvanech; na nebi se točila divoká oblaka, nasáklá deštěm; dul vítr, zalykaje se spěchem, a pískal v houštinách. Byl slyšet kovový úder kulky, která se rozpleskla o kámen.

Před desátníkem Štědrým znenadání stanul službu vedoucí šikovatel Wagenknecht. Desátník mu vzdal poctu a hlásil se z dovolené. Šikovatel se díval nikoli do očí desátníkových, ale na štítek jeho čepice.

„Tak z dovolené… hm…,“ povídal Wagenknecht a pohladil si trčící knír. Podíval (...)

(......)