Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27

Jaroslav rozestavil stráže, byla jasná noc, průhledná noc, po nebi plula skleněná oblaka. Vanul vítr, křoví vzdychalo. Na obzoru se rýsovaly černé, nevlídné hory. Stráže stály nehnutě jako balvany. Maštalíř se od desátníka nehnul; stále byl za ním. Když desátník vodil stráže na stanoviště, klopýtal vedle něho přes neviditelné kořeny; desátník si sedl, Maštalíř se k němu přitulil a dýchal mu do tváře.

– Má tabák, nebo nemá tabák? – uvažoval. – Řekl, že nemá, snad by mně neselhal? Nebo má, a nechce dát? To by nebylo od něho hezké. Přece ze známosti… –

Zpytoval jeho tvář, ale nemohl z ní nic vyčísti. Nakonec usoudil: – Nemá tabák. On by neměl to srdce, aby nepodaroval starého válečníka… –

Podíval se na oblohu a zašvitořil „Dělá se nám hezky. To je dobře. Když prší, je voják mrzutý…“

Jaroslav mlčel a Maštalířem opět zalomcovaly pochybnosti:

– Že by přece jenom měl? Tak je dobře, mladý pane. Však přijde čas, kdy ti Maštalíř bude dobrý… Však já to vyzkoumám. –

Pravil: „Špatné časy, každý to povídá. Pomalu už nic není. Příkladně tabák…“

„Už jsem ti jednou řekl, že nemám, tak nemám,“ ozval se desátník. „Jak budu mít, tak na tebe nezapomenu. A nedotírej!“

Malinký voják se zatetelil: „Jezuskonte, pane desátník, to by měli o mně špatné důmění, kdyby si myslili, že jsem doleza nějaký, škaredý. Bůh uchovej, abych loudil, to zas já neloudím, já jenom tak pro příklad, aby řeč nestála…“

I pomyslil si zahanbeně: – Tos to zase jednou vymňouk’, kokrho a krákoro. Měls mlčet, každému se musíš zošklivit pro paškrtnost. –

Aby zamluvil nepříznivý dojem, počal horlivě mluvit o obydlí, které desátníkovi zaopatří. Rozkládal rukama po způsobu dohazovačů a živě ševelil. Zdálo se, že nehovoří o podzemní díře, ale o panském sídle, okázalém a nádherném. To je dekunk, panečku, ne nějaká díra pro sprostého vojáka. Generál by v tom mohl bydlit, aniž by si zadal. Podle řeči malého vojáka mohl se Jaroslav domnívat, že neobyčejně stoupne jeho společenský význam, až zaujme doupě po churavém četaři.

„Ovšem,“ dodal Maštalíř, „musím to mít v merku, to víte, taková příležitostná věc je každému na očích. Musíme dát pozor, aby nám to nikdo nevyfouk’, dneska jsou lidi náramní čímani.“

Zadusaly kroky, křoví zachrastilo.

„Korporal Štědrý!“ zaznělo opodál.

„Tady!“ odpověděl desátník.

Ozvalo se zaklení; hněvivý hlas zavrčel: „To je tma jako egyptská rána… Kde jsi?“

„Pojď sem.“

Před desátníkem stanula postava. „Ty jseš desátník Štědrý? Honím tě po celém úseku, jazyk až na břich, oči navrchu. Nikdo tě nezná.“

„Co mu chceš?“ dychtivě se otázal malinký voják.

„S tebou nikdo nemluví, ty náno,“ pyšně odvětila postava. „Desátníka Štědrého potřebuju.“

„Kdo jseš?“ zeptal se Jaroslav.

„Kdo jsem? Kdo bych byl: Ordinanc od baťáku^[54]. Dědek se po tobě ptá. Máš k němu hned jít.“

„Hned?“

„Když řeknu hned, tak je to sofort.“

„A co mně chce?“

„To se zeptej jeho, já jsem imervere^[55] ordinanc a houby se starám copak a kdepak. Tak jsem to (...)

(......)