Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

29

Již svítalo a do skalisek se dral nový den. Huňatá mlha se ploužila po úbočích a věšela na křoviny náhrdelníky z šedých krůpějí. Proti blednoucí obloze trčely dvě srostlé sosny jako ohromná vidlice se zkroucenými větvemi. Byl to tichý den, zamlklá a posupná byla horská krajina. Neozýval se pokřik ptáků, neboť všechno živé tvorstvo se odstěhovalo z míst, kde se potýkají lidé. Strážní voják s nasazeným bodlem, celý zvlhlý, dupal, aby se zahřál. Vyhublý koník s propadlými boky čichal k zemi a z jeho nozder prýštily kotoučky páry. Jaké to ticho vůkol!

Desátník Štědrý stoupal vzhůru po kamenité stezce a na jeho boty se lepily zhnědlé listy a jehličí. Cítil, jako by měl ústa plná sádry, rty okoralé, hlavu pak opuchlou promarněnou nocí, tabákovým dýmem a podplukovníkovým tlachem. Celý byl zamřelý a zhnisalý nudou, která pochází z bezvýchodného a pustého života.

Kráčelo se mu těžce, neboť na hřbetě vlekl ranec podplukovníkových vzpomínek; viděl kalné hory, kalné slunce, jež vyplynulo nad obzor. Kůži měl svědivou, obalenou tabákovým dýmem, a rychle mrkal, aby zahnal mžitky, jež jako průhledné mikroby tančily před očima. Tehdy poznal, že kocovinu po prohýřené noci nepůsobí ani tak alkohol a tabák, jako rozmělněný a nesouvislý tlach, tlach bez břehů.

Vlekl se houštinami, hučel a rozkládal rukama. Trpce se usmíval a jeho rty propouštěly šelestivá slova. Cítil zlost proti sobě, svíravou zlost, jakou pociťuje člověk, který je si vědom toho, že hloupě mluvil a že nedovedl utajiti svou nevědomost.

– Potřeboval jsem žvanit, – vztekal se. – Když nic nevíš, mlč. Co je ti známo o alimentační povinnosti a takových věcech? Vypadal jsem jako pitomec. Dobře jsem pozoroval, že se ten pobočník šklebil… Ignorant! Naparovač! Hezky jsem vypadal… –

Nějaký voják vyběhl z díry a běžel kamsi se spuštěnými kalhotami. Suše třáskaly výstřely z pušek. Všau! Všau! Všau! odpovídal les. Bylo slyšet, jak se ulomila ztrouchnivělá větev. Mlha opadla a hory se rozsvítily.

– Právní poradce! – vysmíval se desátník. – Potřebujete právního poradce? Zavolejte si JUC.^[73] Štědrého, on vám všechno vysvětlí… –

„Jsem blbec!“ zařval.

– Blbec! – přisvědčil horský duch.

– Proč si nezavoláte nějakého advokáta, pane podplukovníku? Já nic nevím, já neviděl z občana ani desky. Jsem rád, že jsem udělal tu historicko-právní státnici. Však jsem taky plaval… Ptal se mne, co vím o vývoji Horní Lužice… co je mně do Horní Lužice? Kdo ví, jestli je nějaká ta vaše Horní Lužice… –

Cesta se stávala příkřejší. Nohy klouzaly po hladkých oblázcích. Desátník se zastavil, odchrchlával a plival. Zdálo se mu, že s chrchlem vymětl ze sebe kus podplukovníkových junáckých vzpomínek. Z křoví se náhle vyřítil voják Maštalíř a hnal se k desátníkovi. Zdálo se, že na něho číhal.

„Tak co bylo?“ vyptával se dychtivě. „Bude švindl, pane kaprál, bude nějaký správný švindl?“

„Kuš a koukej mazat, mrťafo!“ zařičel Jaroslav.

– Jejdamánky! – podivil se malý voják. – Ten je mi nějaký (...)

(......)