Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

33

K poledni došli do jakési strže, snad opuštěného lomu, uzavřeného mezi hladkými stěnami, řídce zarostlými zrezivělými ostružinami. Zde byl nařízen odpočinek. Avšak dříve, než jim bylo dovoleno se usadit, ještě jednou spočítal šikovatel Wagenknecht své mužstvo, aby se přesvědčil, že nikdo nechybí. Pak teprve se vojáci rozptýlili; rozložili se mezi kameny a štěrkem, rozepjali blůzy a odpočívali, s rozkoší dýchajíce svěží, štiplavý chlad. Opodál si sedl hejtman Král a zkoumal generální mapu. Dva mladí důstojníci se honili, se smíchem a křikem přeskakujíce balvany. Praporčík Riehl s tváří potemněnou zamyšlen ryl cosi bodlem do skalní stěny.

Přidrkotal se vozík, pokrytý šedou plachtou v podobě klenby, s kozlíku seskočil voják a sňal z vozu brašnu. V táboře vznikl pohyb: Polní pošta přijela! Muži vyskakovali a s dychtivostí obklopili vůz. Avšak šikovatel Wagenknecht vnikl mezi dav, a mávaje holí, drsnými slovy hnal vojáky od vozu. Přijal brašnu, ale tvářil se, že nebude rozdávat poštovní zásilky, jako by chtěl potrestat mužstvo, jako se kárají děti, když projeví překotnou radost a nemírnou všetečnost. Bledýma očima, které nařizovaly klid a kázeň, se rozhlédl po vojácích a pak se jal zvolna probírati dopisy a zásilkami.

Potom nařídil nástup. Nástup podle jeho mínění nebyl dosti hbitý; velel rozchod a hned zase nástup. To opakoval třikrát, aby dal poučení, že voják i ve chvílích radosti má si býti vědom toho, že je voják, že volně nenakládá svými pocity a že v každé době jest podroben vojenské kázni. Mával holí a plýtval kletbami, dokud nezjistil, že žádný muž nevybočuje z rovné řady. Chtěl vojákům osladit vzrušení, které vzbuzuje příchod polní pošty.

Když se komisní duše nasytila pocitem moci nad shromážděním, počalo se vyvolávání jmen. Každý adresát musil s vypjatou hrudí pravou rukou salutovat a levou rukou přijmout poštovní zásilku. Potom se voják hnal s růžovým lístkem polní pošty či s dopisem někam stranou jako dítě s pamlskem vyhledává ústraní, aby nerušen mohl vychutnat poselství z domova.

Obdarovaní se cítili povýšeni mezi ostatními; růžový lístek polní pošty, poselství z jiného, vzdáleného světa, naplnil je svíravým štěstím. Avšak ti, kteří nic nedostali, měli v srdci lítost: Nemáme nikoho na světě, nás už nemá žádný rád. Zachmuřeně nahlíželi šťastným druhům přes rameno a s nimi četli naivní, kostrbaté řádky, psané inkoustovou tužkou a špatným pravopisem; i zavanulo z těch řádků vůní domova.

Šikovatel vyvolal pěšáka Hynka. Prosťáček se zachvěl a zbledl; brada se mu rozklepala, rozhodil rukama a bezradně se rozhlédl po kamarádech, jako by se dožadoval zastání.

„Kolikrát mám volat?“ zlobil se Wagenknecht. „Infanterist Hynek! Bude to? Nebo si mám podat žádost? Polez!“ Voják Hynek se přišoural k šikovateli. Nerozhodně přešlápl z nohy na nohu a zakroutil krkem.

„A kdopak si to na mne vzpomněl, pane féla?“ otázal se dětinsky.

„Co? Jak?“ vybafl Wagenknecht, rozezlen tímto důvěrným oslovením, a vyslal na vojáka (...)

(......)