Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

34

Byl večer, byl mračný soumrak, deštěm nasáklá oblaka rejdila kolem vrcholu hory. Les nevlídně pohlížel na tábořící vojsko, stromy se zachvívaly, větve skřípaly, listí šelestilo. Někteří vojáci si zbudovali stany a chystali se k odpočinku. Jiní pak nanosili klestí, zažehli oheň a v kruhu usedli kolem hranice. Jednotvárně hučel oheň, jako by po něčem toužil, plameny se zmítaly, metajíce oháňky jisker, žhoucí uhlíky zhasínaly ve vlhkém mechu. Někdy se utrhl kus plamene a sám třepetal se ve vzduchu jako ohnivý motýl. I přemítali muži, že je dobré sedět u ohně a dát si celé tělo prostoupit teplem; ale že by bylo ještě lepší, kdyby bylo co vařit a péci, neboť u hořící hranice nemá se jen tak sedět se svěšenýma rukama.

A voják Maštalíř se obrátil na domobrance Andrlíka, který mlčky si nahříval onuce; pravil: „Tak mi přišlo myslit na to, co je s tvým salámem, Andrlíku.“

Šedivý domobranec cosi zabublal a Maštalíř rozkládal: „Zkus ho opékat nad ohněm. Snad pustí mastnotu a změkne. To by v tom musil být čert, aby nezměkl. Já na tvém místě bych to zkusil. Schválně, co to bude dělat.“

„Nic to nebude dělat…,“ vrčel Andrlík.

„Co můžeš vědět, kdyžs to nezkusil?“

„Já už zkusil všecko a dohromady to nic nepomohlo. Dal jsem ho nad oheň, ale on hoří, potvora, jako větev. A smrdí, neřád, jako když se pálí sukno.“

„Tak to není salám,“ s rozhodností usoudil malinký voják.

„Jak by to nebyl salám, když jsem zaň dal tři koruny?“

Proti tomu se nedalo nic namítat a Maštalíř umlkl. Četař Náhlovský sledoval očima ohnivé křivky plamene a tichounce bzučel vyschlým tenorkem: – Jestli já tě, milá, nedostanu, vylezu na skálu, slezu dolů… – Přetrhl zpěv, podíval se na svobodníka Semeckého a pravil: „Slyšel jsem, frajtře, že máš zimní hospodářskou školu.“

„Mám,“ pyšně se vypjal svobodník, „a kdo ti to řekl?“ Četař přeslechl tuto otázku; zvolna sáhl do kapsy, nasypal drobty tabáku na papírek a svinul smotek; pak se ušklíbl a děl: „Když tedy máš tu hospodářskou školu, tak skoč pro chrastí. Vidíš, že nám dochází.“

Domobranec Andrlík se skřípavě zasmál a svobodník uraženě ohnul dolní ret.

„Není se čemu smát,“ zabručel, „to jsou staré vtipy.“ Nicméně vstal a bylo slyšet, jak šramotí v houštině.

Náhlý závan větru se obořil na hranici, jež vychrstla snop žhoucích jisker. Stromy se zakolébaly; temnota vydala táhlý nářek. Vojáci zimomřivě přitáhli pláště.

„Mění se počasí,“ mínil jeden hlas.

Nikdo neodpověděl. Poddávali se sálavému teplu, v němž sladce, lenivě se rozplývaly myšlenky. Šedý domobranec ohýbal prsty a naslouchal, jak mu lupají klouby. V ohni tence pištělo hořící chrastí a desátník Štědrý si říkal: – Před měsícem to bylo jiné, za měsíc to bude jiné… – Malinký voják pocítil naléhavou chuť po kouření; vtáhl do sebe vzduch a jeho ruka maně sahala do kapsy pro dýmku.

– Jářku, tak co? Mám kouřit, nebo nemám kouřit? – váhal.

– Jako zabafčit si? No, co by ne? –

– Á, holenku, z toho nic nebude. Ono by se to bánilo, ale co když zítra (...)

(......)