Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

35

Desátník Štědrý pocítil, že se na něho tlačí dřímota, i vyhledal si místo k odpočinku. Zahalil se do pokrývky, obalil se stanovým plátnem a čekal, až se připlíží sen, aby z něho sňal únavu a přikryl jeho strasti. Žhne hranice a kolem ní se motají černé postavy. Šedý domobranec se ustavičně sápe na svobodníka a viní ho z nestydatého, křiklavého lhaní. Svobodník se hájí, že prý si nepřidal ani slovo, že všechno obsahovala tajemná cedulka, která přišla na velitelství. Svobodník si odplivuje, ať prý se do země propadne, ať je Franta, jestli to všechno není pravda, svatá svatoucí pravda. Avšak s Andrlíkem není řeč; všecek se ježí a prská, neboť lež je mu protivná, jako nevím co. Do toho se mísí voják Maštalíř, snaže se usmířit rozvaděné soupeře, a opakuje po několikáté: „Všechno je dneska možné.“

Četař zpěvně zívl, sebral své lože a jde spát. I ostatní vojáci brouzdají po lese, hledají místo za větrem, aby se natáhli. U hranice zůstal pouze svobodník s šedým domobrancem, dvě temné postavy, a rozčileně huhlají.

– Všechno je dneska možné… – šeptem opakuje Jaroslav. Jaká to smutná, hněvivá noc! Desátník zírá k divokému nebi, kde se rvou huňatá mračna o nakousnutý měsíc, a vzrušeně naslouchá, jak teskně vyje vítr, který přichází z hlubokých propastí, pádí přes zubaté štíty, hvízdá mezi slujemi a v nepokoj uvádí staré stromy.

– Možné, možné… – I cítí, jak údy tuhnou, na oči a skráně měkce se klade hedvábný oblak a duše se potácí ve mdlobách, které předcházejí spánku. Zatím noc úplně zdivočela, les propadl úžasu a křovím se prodírají spěšná, zmatená slova. Vichřice se rozeřvala s plnou silou, ale desátník v ní slyší vojenské láteření, prudkost a hartusení vojenského velení.

– Gewehr heraaaus!^[91] – huláká vichřice a vojáci střemhlav se řítí na kasárenský dvůr, aby zbraní vzdali poctu černému jezdci s huňatým vousem a ohnivýma očima.

Myslili jste, že bude mír. Mííír! sviští černý jezdec. Bláhoví muži! Nebude mír, nebude mííír! Budete pochodovat na černém nebi mezi rozervanými oblaky, Kolonne vorwärts, rechts – haaalb rechts!^[92]

Vojáci mašírují ve čtyřstupu a ve vyrovnaných řadách, prsa vypjata, bradu nataženou, a jejich okované boty duní po klenbě nebeské, až se země třese.

– Besser! Besser! – řičí černý jezdec. – Haaalt! Hersteeellt! –^[93]

– Já vám dám mír, já vám dám mííír, – zoufale se pošklebuje černý jezdec, – já vás naučím v kostele hvízdat, pacholci, syčáci, svině, sviiiině svinské! –

Desátník s povzdechem se obrátil na bok a otevřel jedno oko. Dva vojáci se snaží postavit zborcený stan; plátno pleská s hlučnými údery.

„Krucinál! Krucinál!“ rouhají se muži.

Dvě tmavé postavy udupávají oheň a kolem nich víří ohnivé kolo jisker.

– To je asi Andrlík se svobodníkem, – myslí si Jaroslav. – Hasí oheň, aby se… nevznítil… les… všechno je možné… možné… – Dřímota mu zatlačila oči a povalila ho naznak.

Roztrhlo se nebe, práskl ohnivý bič. Četa jednoročních dobrovolníků vyrukovala na ulici. Je svátek Božího těla. (...)

(......)