Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

36

Šestého dne pak přibyli v místa, která jim byla dobře známa, kde poznávali skalní štíty, žluté po výbuších pum, torpéd, min a granátů; kde byli doma mezi oblými valouny, mezi zkomolenými stromy, mezi plazivou klečí a prohnilými pařezy. Poznávali mělký zákop, vítali se s doupaty ve skále, která je tak dlouho hostila.

„Tak my jsme chodili pořád dokola jako pan páter kolem oltáře,“ podivil se svobodník Semecký, „ať jsem trajcen, jestli v tom vidím nějaký smysl.“

„Tomu, frajtře, nerozumíš,“ poučoval ho četař Náhlovský, „my jsme proto tak vandrovali, aby se zdálo, že je nás hodně. Talijáni si mají myslit, že na frontu přišly zálohy. Dělali jsme, jako že je nás náramná síla.“

Zamyslil se, svraštil tvář a dodal: „Nějak se mi to nechce líbit, bratře. Čichám, čichám umrlčinu…“

Byla noc, i bylo jitro. Bylo ráno němé, strnulé a zasmušilé. Nic se nehýbalo. Zdálo se, že nepřítel spí těžkým, omrzelým spánkem. Také na naší straně lidé dřímali, neboť bylo ještě brzy, jenom unavené stráže trčely na svých místech a nesmírně bažily po odpočinku. Tu a tam se ze své skrýše vybral voják uslintaný spaním, rozcuchaný a umouněný, i podíval se na oblohu, co dělá počasí, zamyšleně kývl a zase si šel lehnout. Jenom šedý domobranec seděl před svým doupětem a dumal o tom, že už je starý člověk a že má málo spaní; a velmi toužil po vřelé černé kávě, aby si zahřál vnitřnosti.

Bylo mlčelivé jitro. V dálkách se ozvala dusná rána a malý granátek proletěl, hlasitě běduje; zatočil se, dopadl a pukl a s pronikavým hřmotem obnažil své ohnivé nitro. Stráže se po něm lhostejně ohlédly a pak zase upadly do svého schouleného klidu. A pak bylo zase chvíli ticho.

Zrůžověl obzor a zahořely zubaté štíty. Všechno ukazovalo, že bude krásný, zářivý den. A pak opět zahučely dálky, pronikavě a mnohohlasně zavylo a ve vzduchu se zatřepetalo několik červených a šedých praporečků. Zasvištěly olověné kuličky a stromy se otřásly; sesypaly se ztrouchnivělé větve a jehličí. Vojáci na stráži se bleskurychle skrčili. Někteří začali zmateně pobíhat sem i tam, skrývajíce si hlavu ve dlaních.

– Co to? – říkali si muži znepokojeně.

– Taliján bouří hned po ránu. –

Neměli času vyměnit si své myšlenky. Náhle s děsivým hulákáním se přihnala ohromná střela; zavířila větrná smršť; několik stromů se rozštíplo a koruny dopadly na zem s hluchým úderem; ze země vyrostl ohnivý keř a zařinčelo, jako když se zhroutí železný dům. V nevýslovném úžase zařvaly hory. Vzduch se proměnil v natrpklý dým a nebylo vidět. Zdvihl se písek a balvany se zatočily v kruhu.

Četař Náhlovský vyběhl ze svého doupěte, rozespalý, vyjevený, vleka za sebou rozvinutou kamaši; křičel: „Bubnová palba! Já to věděl, já to čul! Všechno na svá místa, aufpassen^[97], hoši!“ Najednou se chytil za bok, zkroutil se a zaječel nelidským hlasem: „Kamarádi, já ji dostal! Už mne má…“ Učinil několik kroků, obličej zrůzněný bolestí a leknutím; zapotácel se, upadl a zaryl se tváří do země.

Nad zubaté štíty se vyhoupla rudá (...)

(......)