Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

37

Osláblé podzimní slunce svítilo na rozsochaté hory, na lesy zmrzačené a popleněné, na mělké zákopy, obetkané zrezivělými zásekami; vnikalo do chladných a zvučných slují, kde ve stínu bují kyprý mech a nevlídná kapraď. Zářilo na tu bílou, štěrkovanou silnici, která se začínala v huňatých a divokých mračnech a vinula se do údolí.

Po té silnici se táhly nekonečné transporty se zraněnými. Mrzáci seděli v selských žebřiňácích, bledí, s očima prázdnýma, strašně vyhublí, sténajíce bolestí při každém otřesu; a ve vojenských furvéznách^[100] jako neživé zboží se vezli těžce zranění, nuzně ošetření na obvazištích, a život v nich nejasně blikal jako olejový kahanec. Lehce ranění poskakovali o holi za vozy, belhali se jako staří, prašiví psi, některý s rukou zavěšenou na obvazu, jiný pak dopředu vystrkuje ohromnou bílou nohu.

Mezi opěšalými kulhal šedý domobranec Andrlík s tváří chmurnou, nevraživou, rozedraný jako turecká fangle, ale se sytým pocitem spokojenosti. Za jeho zády temně duněla děla a podrážděně řvaly hory. Občas se obracel šedý domobranec, nemilostivě pohlédl na zubaté štíty, na něž se snášel hněv boží, šklebil se a vyplazoval jazyk.

„Nedostali jste mne,“ pitvořil se. „Kde je Andrlík? Tady! Hasí si to k nám. Ufoukl vám Andrlík!“

Chvilkami zasyčel, neboť trápila ho noha, zabalená v bílém plátně, ale v očích se míhalo veselé, potměšilé světlo. Namáhavě belhal, opíraje se o větev, ale vykračoval si statečně, neboť jeho cesta vedla přímo do sklenářského krámu mezi porcelánové madony s oválným obličejem a jasně modrýma očima, mezi hrníčky s obrázkem proslulých měst, mezi zrcadla a zarámovaná boží požehnání. Šel do malého města mezi lidi, kde má každý svého soužení dost, kde však není to trápení vojenské. Tam již není kasárenského řvaní, ale zdvořilost panuje, slova se vyskytují oblá, úhledná a tichá.

„Dost jste mne potrápili,“ mumlal, „poznamenali jste mě, ale nyní jsem zase svůj člověk. Kdo by si na mne hubu otevřel, toho zpražím na místě. Na mne si už nebudete dovolovat. Nejsem u vás žádný uličník. Já jsem pan Andrlík, starý člověk.“

Byl jasný den, den smíření nebes s tím pošetilým, usouženým lidstvem.

V jednom voze pod klenutou plachtou seděl voják Hynek s třpytnou kapičkou na konci dlouhého, smutného nosu. Levou ruku mu pochroumal kámen. Seděl vedle šikovatele Wagenknechta, který se zmítal pod koňskými houněmi. Zíral na zelený obličej, orosený krupičkami potu, na tuhý knír, svislý a okousaný v bolesti, pozoroval krátký, namáhavý dech šikovatelův a mluvil k sobě: „Tak jsme tam seděli, já i ti ostatní mládenci, a koukáme, jak padají ty železné hrnce, porád-furt to padalo, konec to nechtělo vzít a najednou vidíme, jak pan féla mává holí a něco křičí. No, křič si, křič, od toho jsi felbebl, ono tě to křičení přejde, taky jo, bouchbác! Pan féla se natáhl jak dlouhý, tak široký, já jsem vyskočil, hoši: ‚Kam letíš, Nácku?‘ Já: ‚Přece ho tam nenechám, on leží jako Lazar, nemůže se hýbat,‘ povídají mládenci: ‚Neblbni, (...)

(......)