Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Potrhané mraky se honily nad střechou okresního hejtmanství; hučel vítr a stromy naříkaly. Obchodník Štědrý se šoural po domě, malý a scvrklý; pobroukával si starodávnou písničku a jeho hlas byl tenký, třaslavý. Služka štípala na dvoře dříví, i bylo slyšet, jak zvonivě odskakují polena. Paní Štědrá chrastila nádobím a mluvila pro sebe. Jaroslav vzal za kliku, ale otec ho zastavil.

„Kampak?“ otázal se podezíravě.

„Trochu ven.“

„Ven…,“ křivě opáčil otec. „Toulat se chceš? Víš, že to nemám rád.“

„A co mám dělat?“

„Co máš dělat? Učit se máš. Čas utíká, přijdou zkoušky a nebudeš nic umět. Tolik peněz jste stáli, a nic za to…“

„Nech ho, ať se projde,“ ozývá se matka z kuchyně.

Otec mávl rukou a zahučel.

Na náměstí stojí ve čtverhranu bachraté domy s dřevěnými podloubími a nad nimi strmí radniční věž s barevným městským znakem. Ty domy stojí od věků, ale vane z nich cizotou. Je to neznámé město, osídlené novým obyvatelstvem. Za cizím mladíkem se dívají cizí tváře. Jaroslav svlékl vojančinu a narazil se do civilu. Připadal si neobyčejně lehkým; šaty jsou jako z pápěrky a nohy se samy vymršťují. Vítr se do něho opře, a zakrouží vzduchem jako kus papíru. Po celém těle se rozložil svěží pocit neobyčejné a znepokojující čistoty.

Pod podloubím se kmitl agent Raboch. Byl ve vojenském a jeho rukáv zdobila lomená páska důstojnického sluhy. Postřehl mladého Štědrého a řítil se mu v ústrety. Hlásil se k němu jako k staré vojně. Zahrnul ho drsně přátelskými slovy; zaklestil se mu pod paží a vlekl ho k svému domu. Jaroslav se vzpouzel, ale agent nedal.

„Musíte ke mně, desátníku,“ naléhal, „něco vám ukážu. Budete koukat.“

Mladík uposlechl a Raboch ho vtáhl do svého domu. Prošli úzkou, tmavou chodbou, naplněnou nějakými balíky, kde páchlo myšinou, a octli se v malé čtverhranné zahrádce, skládající se z rovnoměrných záhonů růží, zdobených skleněnými koulemi. Dva nuzné stromy pohybovaly zkroucenými větvemi; v rohu byla nahnilá besídka.

Avšak uprostřed zela jáma, obložená drnovými cihlami. Ze země trčel plechový komínek.

„Uvidíte věci,“ sliboval.

Do jámy se sestupovalo po schůdkách a chodbičkou přišli ke dveřím, na nichž bylo červenou hlinkou napsáno: I. Zug. 3. Komp., I. R. 18.^[3]

Agent otevřel dveře a ukázal mu komůrku. V šeru spatřil Jaroslav stoleček s malou židličkou; blíže dveří stála plechová kamna a nedaleko byl slamník.

Raboch se rozohnil. Pyšně vykládal, že sám si zbudoval tento kryt, který mu připomíná ty časy v poli. Kryt je jako opravdivý, není-li pravda? Agent na něm pracoval čtrnáct dní; zcela sám, nikdo mu nepomáhal. Vodil sem známé, aby se pochlubil svým dílem. Celé město se už zde vystřídalo a každý vyslovil podiv a uznání.

„Bude-li čas,“ mluvil agent, „pak sem ještě postavím španělského jezdce^[4] a kolem dokola rozhodím granátové střepiny. Zdejší balíci mají vidět, jak žije a trpí voják. Oni houby vědí, co je to válka. Nikdo nesmí na ten kryt sáhnout, aby to zůstalo jako památka příštímu pokolení. A (...)

(......)