Karel Poláček

VYPRODÁNO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

5

Hle, tam je ten modrý vodopád a onde zase kníratý muž objímá dívku v národním kroji. Myslivec míří na jelena. Desátník se převaloval v dusných peřinách; postel skřípala. Chtělo se mu spát, byl velmi unaven; avšak ložní prádlo ho protivně laskalo; podušky byly úlisně měkké, neohebné a svěží, páchly po čistotě.

– Fuj! to je spaní, – bručel vztekle, – co to tu smrdí? Je tu cítit táta, máma, dědek, bába. A horko je. Jak jenom mohou spát pod peřinou? –

– Kdybych měl tornu, dal bych si ji pod hlavu. Na zem bych rozprostřel chvojí, zabalil bych se do pokrývky a do stanového plátna. To by se to spalo… –

A myslivec pořád míří na jelena a hloupý mladík objímá tu dívku v národním kroji. V brázdách spal jako zajíc, mezi kameny jako lasička; pod vozem se svalil jako žok; u silnice, podoben tulákovi, dřímal; v doupěti vězel, kolena u brady, jako skládací metr. Všude spal tuhým spánkem beze snů a bez citu. Avšak v posteli se převaluje z boku na bok; úlisně ho hladí ložní prádlo a podušky sálají dusné, štiplavé horko.

Hodiny na radniční věži bily jednou, dvakrát, třikrát. Voják s napětím čekal, až uhodí po čtvrté; nedočkal se čtvrtého úderu, i pocítil nevrlou nespokojenost. Zvuk třetího úderu dlouho skomíral, jako by se pomalu odvíjel od věže. Jaroslav marně přivolával spánek; prokletá tma se vzdouvala a starý dům cosi spěšně šeptal.

Voják přidušeně zaklel, zlostně vstal a rozhodil podušky po světnici. Točil se jako pes, jenž hledá místo k odpočinku. Pak si lehl na podlahu, opřel hlavu o sbalený koberec a zachumlal se do pokrývky. Podlaha ho tlačila do boku; vítal známý pocit, který mu přinášel úlevu.

– Tak… – řekl si spokojeně, – to je to pravé. –

– Tornu pod hlavou, tak se spí u nás… –

Myslivec míří na jelena. Nad komínem okresního hejtmanství trčí lesklý skrojek měsíce. Jaroslavovi se zdálo, že leží na lavici v dobytčím voze. Otřásá se vagon pravidelnými nárazy. Vojenský puch, drsný a neodbytný, přilnul k jeho nozdrám. Při nepokojné svíci zašívá zlostný domobranec Andrlík svoji nohavici, podoben vodníkovi.

– Ležím v hytláku, který mne veze na Itálii, – říká si Jaroslav.

– A kdo to tam sedí v koutě? Bodejť, vždyť je to svobodník Semecký. Maže karty ještě s nějakými muži, které neznám. Přibylo nám mnoho nových maníků. –

Hodiny na radniční věži odbily čtyřikrát. Pak povýšily hlas a voják počítá údery.

Myslivec míří na jelena a vlak ratata a pořád jenom ratata. Slečna v modrém kloboučku koketně kyne vojákům kapesníkem; a svobodník Semecký praví: Hoši, ta byla správná, co? Ratata a ratata; kdesi v zadních vozech zpívají: Měsíček nad Prahou spanile vychází, sem tam se bleďounké děvčátko prochází. Kde je Erichleb? Harmonikáři, smáčkni to, abychom nejeli jako báby na funus. Na náměstí zazněly kroky, je slyšet, jak skřípe klíč v zámku; na skříni stojí hrnce, co v nich asi bude? Naše setnina je ze všech nejlepší, náhodou se tu sešli dobří kluci…

Copak je s tím myslivcem? Kdypak už ten kohoutek stiskne? Prochází, prochází, (...)

(......)