Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19

Oba mladíci kráčeli k zámku. V hraběcím parku bloudil notář dr. Tichay v upjatém svrchníku s hlavou skloněnou. Spěšný, pokleslý krok svědčil o tom, že je v zajetí tvůrčího nadšení. Skládal báseň do místního týdeníku. Už měl složeny dva verše: Já viděl aeroplánu let, já zulíbal bych stroj ten celý… – Zdálo se jim, že zahlédli nepokojný stín správce Wagenknechta. Plížil se jako šakal pouští a pátral po nepořádcích.

Rozhrnuli dřišťálové keře, které zakrývaly zámeckou bránu. Před vjezdem do zámku seděly na nízké zídce dvě dívky. Zdeňka kastelánova a Marie, dcera kloboučníkova, a kouřily cigarety. Mladý muž ve vyšívané náprsence stál nad nimi a rozkládal rukama. Byl to učitel Král, vždy něčím nadšený a zapálený pro moderní myšlenky.

Právě blouznil o tom, že přijde doba, kdy všechno lidstvo bude mluvit jedním jazykem a hranice zemí budou smazány. Lidé budou svorně pracovati k lepšímu příští.

Uvítal příchozí radostným pokřikem: „Tady jste! Sláva! Já právě mluvil o tom, že esperanto je jazyk budoucnosti, ale Mařenka se se mnou hádá.“

„Já neřekla ani slova,“ zavrčela Marie pohrdavě, „a nejsem žádná vaše Mařenka.“

„Dobrá, dobrá,“ konejšil ji mladý učitel, „ale problém je v tom… Řekni jim to, Růžičko. Nebo ty, Jardo. Máte oba dar výmluvnosti a vaše myšlenky mají křídla. Dovedete svá slova ladit v harmonický celek.“

Studující neodpověděl a usedl vedle Zdeňky. Písař se také posadil a počal kapesním nožíkem ořezávati proutek. Ve tmě se rozžíhaly a zase temněly ohníčky cigaret. Marie vraštila nos a s nechutí odfukovala kouř. Bolela ji hlava, ale přesto kouřila s jakousi zuřivou radostí. Kouřila proto, aby se o ní neřeklo, že je popelka domácí; protože jí to doma zakázali; protože v tom vidělo město způsoby lehkých ženštin.

– Ať! Nechť si! Ať povídají, co chtí, – dumala zlostně, – já se jich nebojím… Chtěla jsem jít za ošetřovatelku do balkánské války, a vy jste mne nechtěli pustit. Že prý se to nepatří a kdesi cosi. Za to vám budu bánit jako cikán na mezi. Ať máte vztek! –

Zdeňka přitiskla tvář k rameni studentovu.

„Jaroušku, Jaroušku,“ šeptala dychtivě, „jsem tak ráda, že jste přišel. Já musím tolik povídat…“

„A co?“ ptal se Jaroslav.

„Všechno, všechno… Mám toho plnou hlavu. Vy mně musíte poradit. Jste takový milý…“

Mladý učitel pohazoval světlou kšticí a blouznil o tom, že by rád působil v Praze, v středisku kultury. Vrhnout se do víru života! Pryč z těchto stojatých vod! Účastnit se veřejného života a všeho dění…

„Na vás tam čekají,“ poznamenala Marie jedovatě.

„Jste na mě zlá,“ vzdychl si učitel, „a já přece vás ctím. Postavil bych vás na piedestal a vzhlížel bych k vám jako k světici…“

„Já se vás o to neprosím, krasořečníku. A nechte mne!“

Učitel Král uraženě zmlkl. Písař vyřezával na proutku spirálu a pobrukoval si: – Má roztomilá Baruško… – Zdeňka se tulila k studentovi, šimrala ho kadeřemi na tváři a šeptala: „Kdybyste věděl, co vám chci všechno říci, je toho tolik, že nevím, z kterého kraje bych to (...)

(......)