Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

21

Žebrák Chleboun obcházel domy dobročinnosti. Nesl svou vyzáblost jako pohyblivou reklamu své živnosti. Svůj život měl naběhlý z množství polévek a bílé kávy, jež musel snísti za četnými dveřmi. Tak dospěl až na náměstí.

Tam spatřil obchodníka Štědrého, který kouří z dýmky a zamyšleně se dívá do oken okresního hejtmanství. Chleboun k němu přistoupil, sňal zamaštěný klobouk a zamumlal slova modlitby. Obchodník se naň osopil: „Tady nic není. Jděte s pánembohem.“ Potom odstoupil několik kroků dozadu a dívá se na svůj dům, jehož osm oken hledí na náměstí. Liboval si v sgrafitových kresbách, ale zasmušil se nad prázdnými plochami. Řekl si: – Sem by mělo něco přijít, takhle to vypadá náramně hloupě. Nejlepší by byla nějaká báseň. Jaroušek mně složí vhodné verše. –

Žebrák mířil ke krámu kupce Zoufalého. Příručí ho spatřil a upozornil svého principála, který si usmyslil, že ztropí s nuzákem obvyklý šprým. Rozpálil troník nad svíčkou, a když žebrák vstoupil do krámu, tu mu velel, aby nastavil dlaň. Vložil mu do rukou žhavou minci a smíchem se zalykal, když Chleboun bolestně zasykl a peníz upustil. Přece však se shýbl, schoval peníz do kapesníku a zpod jeho šedozeleného kníru vycházelo blahořečení. Kupec s příručím vyběhli z krámu, dívali se za nuzákem a ohýbali se smíchy. Měšťanům sloužili žebráci za šašky. Chudoba působila na ně neodolatelně komicky. Není to k smíchu, když někdo zestárl a nenadělal si jmění? Když mu v kapse nezvoní groše? Když ustavičně smrdí krejcarem? Chodí v hadrech dům od domu a pořád breptá slova modlitby? Když zemře, pak ho bez dlouhých okolků šoupnou do jámy, konec a dost… Člověk by se neudržel smíchy. A kupec Zoufalý utírá si oči a hýká: – Ten koukal! Hoho! Jak skákal! To věřím… Jakživ jsem se tolik nezasmál. Až mne všechno bolí… –

Avšak žebrák kráčí svou cestou, vysoký, s nohama ovázanýma pytlovinou, šedozelený knír se pohybuje nahoru a dolů a zapadlé čelisti žvýkají: – To jseš obchodník? To jseš pán? Uličník jseš, pupkáči! Hovado! Hovado! Na starýho člověka si dovoluješ… –

– A já mám, možná, víc peněz než ty, celýho bych tě moh’ koupit, stříbrnejma zlatkama bych ti moh’ vytlouct oči… Nestydáku! –

Od nepaměti obchází domy dobročinnosti a natahuje dlaň. Horu troníků vybral. Měďáky proměňuje v stříbrné zlatky; má i přehršli bankovek. Pořád přijímá, ale nemůže vydávat, protože žebrákům není dovoleno, aby utráceli. Jmění ukryl na bezpečném místě a ani kouzelné slovo nepřinutí zemi, aby se otevřela a poklad vydala. Správce Wagenknecht něco tuší, plíží se kolem něho jako šakal a vrčí: – Kde máš prachy, figuro? Já tě…! – a ukazuje mu pěst.

Opět ho přilákal cukrářský krám, i přilnul nosem k výkladní skříni, kde je vystaven okrouhlý dort na papírových krajkách, podnos s krémovými trubičkami, čokoládovými bramborami a sklenice, naplněné atlasovými bonbony. Čichá dychtivě vůni vanilkového cukru, splasklé tváře se nadýmají jako bubliny, šedozelený knír se pohybuje a zpod něho vycházejí slova: – Celej krám bych (...)

(......)