Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

28

Ze tmy se vynořila kostnatá postava; trčela nepohnutě jako kůl na křižovatce a pohlížela na osvětlená okna žlutého domku. Po spuštěných záclonách pobíhaly stíny a tlumeně znělo řinčení orchestrionu. Nad domkem visely cáry mlhy, a když přístroj utichl, bylo slyšeti zurčení mělké říčky.

Kostroun se pohnul a vykročil po dřevěné lávce. Kroužil kolem domku, snaže se nahlédnouti skulinou mezi záclonami. Jeho pohyby vydávaly svědectví o člověku, který propadl zmatkům a jímž zmítá žádost.

– Smí se? – ptal se sám sebe.

– Nesmí, – odpovídal. – Není dovoleno. Hned se půjde domů. –

Odtrhl se od okna a vykročil.

– Aby mne tak někdo uviděl… Řekne: A jéjej! Žebrák a chtěl by také užívat… –

Jeho šedozelený knír se pohyboval a pod ním bublala překotná slova.

– Smím jako každý jiný. Vstoupím-li, jsem host. –

Vrátil se k oknu.

– Když tam může pan Wachtl, pan Raboch a pan Pecián s panem kastelánem, proč by ne pan Chleboun? Poručím a všechno mi bude k službám. Facalíte, podej vína hostu! On zaplatí. Má peníze. –

Zvonil drobnými mincemi. Ruka odpočítává v kapse haléře, krejcary i nikláky. Slečně se prý platí stříbrným zlatníkem, ale jistě nepohrdne drobnými. Vysází mince v dlouhé řadě. Mohl by zaplatit i zlatníkem; má i bankovky. Nechce však hýbati svým pokladem, protože Wagenknecht za ním slídí, touže objeviti jeho skrýš.

– Tak já vstoupím dovnitř, – odhodlával se. – Povyrazím se, užiju a půjdu po svých. V pořádku jsem přišel, v pořádku odejdu. Také krčmáři dám vydělat, aby byl pamětliv toho, že Chleboun přišel jako pán. –

Také on by chtěl zasednouti s ostatními k tabuli, kde zvoní sklenice a tuk stéká po bradě. Chtěl by odložiti zplihlé hadry a odíti se v nové šaty, které lichotně přiléhají k tělu a dodávají údům lehkosti.

Ruka, která sahala po klice, klesla.

Ano, lehce se řekne. Avšak uvnitř sedí měšťané, a ti budou velmi uraženi. Zasaženi ve svých posvátných citech, že se žebrák odvážil… vyvalí oči a sprásknou ruce: – Aj! Tohle jsou pěkné věci… Aj, aj! Dáváme ti almužnu, abys hlady nezemřel, a ty myslíš na prostopášnosti. Tohle jsme se tedy dočkali za svou dobrotu. Je vidět, že člověk má být tvrd k takovým povalečům… –

Pověst o jeho výstředním skutku se roznese po městě. Budou před ním zavírat dveře. Budou mu hrozit pěstmi. Zaženou ho od svých prahů. Nebude postávat před dveřmi chrámu, protože se rouhal milosrdenství. Kdo uvěří jeho pobožnosti? Kdo bude mít úctu před šedozeleným knírem a koho dojme jeho chudoba?

Co je mu platné, že má peníze? Žebrákovy peníze nejsou kulaté. Ustavičně se množí, ale setrvávají na jednom místě. Nemohou se rozkutáleti. Připadal si jako člověk, jenž jde vyzdvihnout poklad, ale zapomněl na kouzelnou formuli.

– Nic! – rozhodl se. – Půjde se domů. Měl bych do smrti utrum. Hnali by mne z města svinským trapem. –

Ze tmy se vyhrnul vítr a lomcuje větvemi. Stromy nad řekou se rozšuměly. Hodiny na radnici odbíjejí. Jedna, dvě… A okna žlutého domku svítí jako žíhané oči potměšilého (...)

(......)