Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

27

Dusali po dřevěné lávce, která přetínala rameno řeky, a směřovali k osamělému domku na ostrově. Choulili se do límců svých pláštěnek, jako by je rozrazil chlad; doufali, že je nikdo nespatří; avšak tu a tam se v okně hnula záclona a zvědavý nos se přilepil na okenní tabuli. Nad řekou visela mlha a z oken žlutého domku zářilo mihotavé světlo. Měšťanům se zdálo, že se v temnotě mihla postava; zarazili se, ale pak se upokojili; jistě to bylo mámení zraku.

Cinkl zvonek a v chodbě je uvítal plyšový mužík s vatičkou v uších. Byl oděn v pikovou vestu a na obnažené ruce bylo zříti tetování. Mužík na počest hostům si chvatně oblékal černý šosatý kabát.

„Co je nového, pane Facalíte?“ optal se poštmistr.

Mužík se ukláněl a mnul si buclaté ruce.

„Všechno při starém, vašnosti,“ zaklokotal, „račte. Slečna čeká.“

„Nikdo uvnitř?“

„Vzduch je čistý, prosím.“

„No, proto –“

Vstříc jim vyrazilo teplo, zápach pudru, rozlitého vína a ještě něčeho, čím se vyznačují podezřelé místnosti. Slečna ležela, rozvalená na pohovce. Byla oděna v jakýsi župan, křiklavý a pestrý; rozevlátý účes byl ozdoben růžovou stuhou v podobě zaječích uší. Kouřila cigaretu a četla román, vystříhaný z novin.

Pan Pecián chtivě po ní vztáhl ruce; jeho obličej se složil v množství záhybů, takže připomínal zadrhnutý váček na tabák. Objal ji kolem pasu a vdechoval vůni heřmánkového odvaru, který čpěl z jejích vlasů.

Pan Facalít obsloužil své hosty černou kávou s rumem. Zasilatel mlčky míchal lžičkou v šálku; byl zádumčiv a nesvůj; v jeho nitru se ještě ozývala urážka. Hlodal konečky kníru a úkosem měřil penzionovaného správce pošty. Trudila ho myšlenka, že uráží svou hodnou ženu návštěvou v nevěstinci.

Také bledý kastelán se tvářil jako člověk, jenž se nenadále a proti své vůli octl v těchto místech. Otevřel památník s plyšovými deskami a prohlížel listy, pomalované pestrými, neumělými obrázky. Těkavýma a nepozornýma očima přečetl pošetilé veršíky:

Jest květinka velmi něžná,
zloby toho světa nezná,
když vůkol všechno vadne,
volá: Nezapomeň na mne.

Na památku vepsala Růžena Koutská,
Žákyně III. třídy.

Kastelán vzdychl, zavřel památník a počal si hladiti dlouhé, žluté licousy.

Hosté se tvářili jako spiklenci a na tvářích jim hrál křečovitý, napjatý úsměv. Dodávali si ducha hlučným pokřikem. Byli si vědomi, že hřeší, a to je znepokojovalo a rozjařovalo. Žlutý domek na ostrově byl jim opiovým doupětem Východu, harémem cařihradským, krčmou jihoamerických přístavů, hernou na Azurovém pobřeží; v žlutém domku byly shromážděny všechny neřesti světa.

Pan Raboch vhodil minci do orchestrionu. Ve skříni se rozsvítilo a na mlhavém skle se zjevila labuť, jež mávajíc křídly, blížila se k nahé ženě. Přístroj si odchrchlal a zařinčel vojenský pochod. Poštmistr junácky zařičel a vyzval dívku k tanci. Nesl po sále svůj dlouhý, dřevěný trup a roztahoval nohy jako kružítka. Na žlutých tvářích objevily se červené obláčky. Slečna sípala a hlučně se smála; na (...)

(......)