Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

6

Žebrák Chleboun, zvaný Majorek, se vydal na cestu, aby obešel domy dobrodinců. Ve čtvrti Na pískách se nezastavil, neboť v těch křivých chalupách s rozčepýřenými střechami bydlili lidé, ztvrdlí těžkou prací; byli sami lační a nedojedení a jejich srdce bylo pobito plechem; jejich záda byla shrbená od samého ohýbání a v zasmušilých tvářích sídlila zlost z trudného života. Avšak i kdyby se odvážil do vrátek, tehdy by ho do stavení nepustil nedůvěřivý pes, který v starci v zalátaných hadrech větřil zloděje.

Zastavoval se ve zděných domech, pokrytých štukovou omítkou, tahal za rukověť zvonce a čekal za dveřmi, naslouchaje plíživým krokům. Když zpozoroval, že se otevřela špehýrka ve dveřích a v ní se objevilo podezíravé očko, tehdy začaly se pohybovat vpadlé čelisti a zpod šedozeleného kníru vycházela slova Otčenáše. V domech, kde za okny kvetl asparát nebo fuchsie, dostával skývu chleba. Nábožné vdovy, penzistky po státních úřednících a staré panny podávaly mu hrneček polévky nebo bílé řídké kávy, která chutnala po cikorce. Pil kávu, stoje za dveřmi, jedl polévku, sedě na schodech, a než obešel všechny domy, život mu naběhl, neboť byl plný kávy a zapražené polévky. Nemohl se odvážit, aby nechal v misce trochu jídla; dobrodinci by to považovali za rouhání. Žebrákovi přísluší, aby byl vždycky hladov, při jídle má jevit lačnost, a když pojedl, musí svolávat požehnání na hlavy dobročinných lidí. Skývy chleba schovával za košili a pak je pohazoval v lese. Dělníci, kteří z vesnic chodili do fabrik, sbírali krajíce chleba, hubujíce na toho, kdo tak hříšně šeredí jídlem, a krmili jimi doma dobytek. Od žen dostával žebrák něco k snědku a muži mu někdy podali drobnou minci, nebo ho s křikem vyhnali z domu. Když šel Chleboun po žebrotě, tehdy neťukal holí o dlažbu, ale komíhal jí za zády, jako by za sebou tušil zběsilého psa.

Na hlavní ulici je cukrářský obchod a před výkladní skříní stával vždycky žebrák drahnou dobu. Když patřil na mísy, zatížené krémovými trubičkami, mandlovými rohlíčky a dorty, tehdy zapadlé čelisti pracovaly rychleji a knír se zdvíhal a klesal. Zíral na nakupené lahůdky, podoben dravé rybě, která nehybně ševelíc ploutvemi, žádostivým zrakem ulpěla na kořisti. Vstupoval do krámu s nadějí, že ho cukrář podělí kusem dortu; ten však sáhl do zásuvky a dal mu troník. Odcházel loudavým krokem a ve dveřích se otáčel. Venku opět stál před výkladní skříní a hučel: – Sladkosti… sladkosti… to je jenom pro pány… (...)

(......)