Karel Poláček

OKRESNÍ MĚSTO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

V tu chvíli služka přibouchla dveře a v příbytku se ozval dusot kvapných kroků. Když se v rodině Štědrých chystalo k výtržnosti, tehdy se zavírala všechna okna i dveře, aby žádný zvuk nepronikl k sousedům. Přes to však žebrák slyšel každé slovo a svým duševním zrakem viděl výjev, který se odehrával za zavřenými dveřmi. Znal rodinné tajnosti bachratých domů.

Slyšel hlas obchodníkův: „Kde je ten vagabund? Sem! Ke mně! Chci si s ním promluvit slovíčko!“

„Tatínku, nerozčiluj se!“ naříká paní Štědrá.

Žebrák napíná sluch. Co se stalo?

Vtom se otevřely dveře a jimi vyběhla služebná, zrudlá rozpaky. Chleboun zažvýkal slova modlitby, ale dívka si ho nevšimla a běžela na dvůr a tam se obírala vlhkým prádlem. Bylo jí stydno, že kárají mladého pána, jako by byl malé děcko. A přece je to již osmadvacítiletý muž, jehož vlasy počínají řidnout dvěma zářezy.

Pootevřenými dveřmi viděl Chleboun, jak příručí stojí před otcem a zakrývá si loktem obličej.

„Dej tu ruku dolů!“ burácí obchodník. Kamil poslechl a po způsobu provinilých dětí mrká a hledí stranou.

„Dívej se mi do očí!“

Kamil se dívá, nikoli však do vlhkých stařeckých očí, ale na těžké, vrásčité váčky, postříkané pihami.

„Proč tě vyhodili? Mluv!“

Příručí si opět zakrývá loktem obličej. Vzpomíná si na své dětství, kdy ho otec bil, bil velmi bolestně. Jednou přijela k nim na návštěvu teta a přivezla pohádkovou knihu ve skvostné červené vazbě a s četnými barevnými obrázky, které představovaly víly, prince a princezny. Otec si vážil toho daru, neboť teta přijela z Vídně a její manžel byl inspektorem státních drah. Sotva však odcestovala, přimaloval někdo vílám, princům a princeznám barevnou tužkou vousy. Otec zuřil nad zmařenou knihou a bil vším, co mu přišlo pod ruku. Tenkrát chránila paní Štědrá nevlastního syna svým tělem.

Kamil ví, že knihu zkazil Viktor, ten tlustý kluk s červenými tvářemi, poťouchlík, jenž zaplétal historie a radoval se z nedorozumění.

„Mluv!“ doráží otec.

„To já ne, to Viktor…,“ zamumlal Kamil nejapně.

„Co? Jak? Nerozumím…“

Kamil mlčel.

„Já tě, mně se zdá… Neumíš mluvit? Proč ti dali výpověď?“

„Já… já… zpíval…,“ zabreptal Kamil.

„Cože? Žes zpíval? Nerozumím. Tak budeš mluvit, nebo ne?“ Otec učinil pohyb, jako by se chtěl chopit pohrabáče, který stál u sporáku.

Příručí počal (...)

(......)