Karel Poláček

ČTRNÁCT DNÍ NA VOJNĚ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV. Fasují se vojenské věci

Nejprve musím prohlásiti, že nevím, jak se po československu řekne „fasovat“. Slyšel jsem, že někde říkají „odebírati“ nebo „přijímati“, ale tyto výrazy jsou bledým stínem proti pregnantnímu, určitému a žádných pochyb nepřipouštějícímu výrazu „fasovati“. V českých výrazech je sto procent aktivity: avšak vojenské zřízení nepřipouští stoprocentní aktivnost; spontánnost stlačuje se na minimum. Tak tedy ve „fasování“ je asi padesát procent individuelní vůle. Do těch padesáti procent náleží fasování chleba, žoldu a jiných požitků; tedy fasování příjemné. Ostatní část fasuňku, a to nepříjemná stránka, je fasování výzbroje, pušky, torny a munice.

Tedy dále: Sotva narukovavší dojdou na cimru (nyní světnici) a vyhlédnou si lůžko (dříve kavalec), otevřou se dveře a služba (dříve tágšarš) zařve hlasem bizona, jenž prchá před lokomotivou pacifické dráhy: „Tak tady!“ – (Již za Rakouska byl výkřik: „Tak tady!“ zvěst věštící zlo a něco nepříjemného pro vojíny.)

„Tak tady!“

zařve služba, „všecko do kanceláře pro věci!“ – Pomalu, velmi pomalu hrnou se narukovavší ven, napomínajíce se vzájemně: „Jen pomalu, mládenci! Času dost! Nežeňte se do neštěstí!“ Úsloví „nežeňte se do neštěstí!“ je zásada platná pro všecky vojáky všech časů a pro všecky armády světa. Jen pomalu, však my tam dojdeme a ještě toho užijeme, že budeme mít všichni dost! – A tak shromáždí se civilové před skladištěm a tam jeden kancelářský vyvolává jména a druhý dělá do archu čárky u každé vydané součástky výzbroje. A všecky předměty zabalí do stanového plátna („celty“) a udělá uzel a tak, podobaje se čeledínu, jenž dostal na hodinu výpověď, vrací se muž na cimru. Tam rozloží svoje poklady na kavalec, nerozhodně přešlapuje a prohlížeje jednotlivé části munduru, škrabe se za uchem a říká: „Sakramentský život!“

Vždyť také vojenský mundur je něco tak podivuhodného, že ani tropická příroda, která oplývá nejgrotesknější fantazií ve vynalézání tvarů a barev, (...)

(......)