Karel Poláček

35 SLOUPKŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Zlé svědomí

Nemožno přehlédnouti, že v poslední době, řekněme tak počátkem dvacátého století, vyskytuje se čím dále tím méně pytláků, kteří se na smrtelném loži přiznávají, že zavraždili hajného. V nynějším čase není slyšeti ani o jednom takovém pytlákovi a jeho poslední zpovědi, ačkoliv jich dříve byla velká hojnost.

Při této příležitosti jest poznamenati, že není tak doslova pravda, že by umění a zvláště literatura byla obrazem současného života; výrazem současného proudění duchovního atd. Naopak: literatura působí více na život než život na literaturu. To je důležito připomenouti proto, abychom si uvědomili, kam se poděli pytláci, kteří na sebe udávají ve smrtelném chrapotu, že zavraždili hajného.

Tito pytláci zmizeli zároveň s oněmi záhadnými muži, jichž černý vlas byl vždy divoce rozcuchán, kteří v horečných samomluvách mluvili takovou řečí: „Utiš se, srdce mé!“ – kteří rvali si košili na prsou; kteří za bouře vybíhali ven a hrozíce zaťatýma rukama k nebi, rouhali se Bohu; kteří posléze umírajíce vydechli: „Bože, přijmi mou duši –“ škyt! – „a před tváří Nejvyšš‘ –“ škyt! – vyjevili svoje strašné tajemství, pro které bylo jim se za bouře ďábelsky chechtati, za tichých nocí však svíjeli se pod tíhou zlého svědomí. Ono tajemství záleželo obyčejně ve svedení panny nevinné.

Dále neviděti dnešního času ctihodné starce se stříbrným, bílým vlasem na ramena splývajícím, i s bílou bradou prorockou, plnou moudrosti, kteří chodí po hospodách s harfou, doprovázeni jsouce bledou vnučkou (schovankou) spanilé tvářinky, která zpívá slabounkým hláskem romance, doprovázena jsouc hrou na harfu svého děda, a nastavuje bílou ručinku, prosíc o milodar. Děd i vnučka jsou vydáni za terč necudných vtipů surových hostů. Jen jediný z návštěvníků hostince mívá srdce cituplné, a to je obyčejně spisovatel, kterému posléze děd zjeví tajemství své vnučky, jež bývá z rodu šlechtického a potom umře na souchotiny, a spisovatel i se starcem klečí u rakve, vystlané liliemi, na nichž spočívá bledá dívka. Spisovatel mávne poté zoufale rukou a vyběhne do tmavé noci, zanechav v klobouku starcově pár stříbrňáků.

Po císařských silnicích neklusá již grošovaný kůň, na němž sedí muž zahalený v černý plášť, se širákem hluboko v obličej vtisklým. Muž, jenž za listopadové noci, kdy severák bičuje temná mračna, zatluče na dveře osamělé krčmy a zvolá chraptivým hlasem: „Hola, hospodo!“

Vymřeli pytláci, starci, schovanky, rouhači, jezdci v černých pláštích se strašným tajemstvím v srdci. Z literatury, a následkem toho i ze života, vytratilo se zlé svědomí. Červ, „jenž hryže ustavičně, neustává v hryzení“, zmizel s Boleslavem Jablonským, zatlačen byv realistickou literaturou. Dnes již není zlého svědomí. Nikdo netrpí zlým svědomím. Na zlé svědomí neumírá nikdo za našich časů. I není nikomu třeba ďábelsky se chechtati, za křižování blesků z chalupy vybíhati a Bohu se rouhati. Literatura toho nepředpisuje. – A není-li zlého svědomí v literatuře, není ho ani v životě. (...)

(......)