Karel Poláček

35 SLOUPKŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kritika a humor

I. Dejme tomu, že by se přihodila taková věc: V Národním shromáždění byla by debata o vládní předloze zákona, dle něhož mají se zříditi závodní rady v natěračských dílnách. Mimo jiné promluvil by k věci, příkladně řečeno, poslanec Haken. A nyní parlamentní zpravodaj napsal by reliéf ke schůzi asi tímto způsobem: „… posl. Haken zpřítomnil nám osud natěračského tovaryše s nakypělou dynamičností, s opravdovým vitálním zanícením a civilní zbožností; jeho řeč byla gejzírem mystického jasu, zbavena všeho teoretického balastu a všech formulí; ve stavu opilého jasna dorostla v jeho přednesu velká, syrově životná polyfonická vize světa…“ A takovýto způsob oblíbil si také zpravodaj ze soudní síně; tímto slohem referoval by lokální reportér o stavu otázky Michelské plynárny. – Tehdy zajisté onen čtenář, snaživý jinoch, jenž by takové noviny četl za účelem sebevzdělání, poklesl by na duchu a zpotiv se, řekl by po rusku, mávnuv zoufale rukou: „Fuj, zmučili jste mě, čerti!“ – Je pravděpodobno, že by šéf zavolal si ony krasocitné reportéry a pravil by otcovsky: „Pánové! Noviny jsou pro lid. Mluvte jazykem lidským. Máte-li referovati, referujte. Řeč vaše budiž: Ano – ano, ne – ne.“ – A tu by reportéři sklonili svoje hlavy a káli by se.

II. Zajisté však žádný šéfredaktor neodvážil by se tak napomenouti literárního kritika, ačkoli referáty o uměleckých dílech, pokud se uveřejňují v novinách, nejsou ničím jiným než reportáží. Literární kritik by se nadmul a odvětil by pravděpodobně takto: „Pane! Kritika je umění, jak pravil Wilde. Já nereferuji, já tvořím. Jsem umělec. Vyprosil bych si, abyste moji práci nazýval reportáží. Nepíši, nýbrž soudím, hodnotím, zjišťuji a buduji systém.“ Protože šéfové zpravidla takovým věcem nerozumějí, sklonili by svoje hlavy a káli by se.

III. Kritika, reklamujíc pro sebe právo sebeurčení, povýšila se za absolutní umění. Nechce se znáti k svému relativnímu postavení. K tomu, že svoji mízu táhne z kořenů spisovatelových. Zkvétá byť efektním, tož přece hluchým květem. Je neplodná. To je zejména viděti, když věhlasný kritik pokusí se o původní tvorbu. Jak tu všecko šustí papírovou inspirací! Naše kritika pociťuje největší rozkoš ze slovíček, ze kterých skládá svoje umná souvětí, jako děti z pestrých kaménků dělají skládací obrázky. Kritik flirtuje s vlastní osobou v zrcadle svého stylu. Zalíbení, které nalézá v kritizovaném autorovi, je chladné a neosobní. „Pohleďte,“ praví jeho periody, „jak jsem to krásně napsal.“ I žádá, aby autor byl stvořen k jeho obrazu. Nakládá s jeho tvorbou jako se surovinou, z níž teprve on, kritik, kuje sličné dílo a na něm cizeluje ornamenty. Jeho přesvědčení je, že nikoliv na počátku bylo slovo, ale komentáře k tomuto slovu. Kritikova rozkoš je zjišťovati filiace, konstatovati ovlivnění, školu, rodokmen a možnosti. I libuje si v takové literatuře, která hoví jeho podivínské vášni; a zdá se, jako by většina knížek lyriky byla udělána pro tuto zálibu kritiky; skutečně, (...)

(......)