Karel Poláček

35 SLOUPKŮ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Policejní kronika

Kapitola o žebrácích

Vejdu do naší ulice a vím, že jsem doma. Naše kostrbatá a zaprášená ulice a náš oprýskaný, ošumělý a nudný dům patří k mé domácnosti. Členem domácnosti je mladík, který stojí v domovních dveřích a pustí vás do domu jen na zvláštní vyzvání. Onen mladík s rozplesklým obličejem s výrazem alkoholistické veselosti v červených tvářích zdraví velmi zdvořile. K domácnosti náleží temné schody, které horlivě znečišťuje pejsek, jenž svůj život prožívá v klamu, že je čistokrevný foxteriér, poněvadž zavoláte-li na něho jinak než „Fox!“, ani se neohlédne. Samolibý pes. K domácnosti patří vetešník z prvního patra, jenž zahalen jsa v mračna prachu mohutně buší rákoskovou plácačkou do oděvů od panstva odložených. Spatří mne, ustane ve vyklepávání a zakřikne: „Poklona! Poklona! – Služebník! Služebník! – Mauctička! Mauctička!“

Ale členy domácnosti jsou především žebráci. Rozdělil jsem je v duchu na obyčejné a vznešené.

K žebrákům obyčejným patří „vejminkář“. Jemu je vyhrazena středa. Má harmoniku, na kterou nehraje, nýbrž hudlá, vyje a chrochtá. Harmonika vrže jako botky, které nebyly zaplaceny. „Rukulíbám, slečinko! Uctivá poklona, otče náš, jenž si na nebesích,“ zdraví služky, „jdou hlásit milostpaní, že už jsem tady.“ Vejminkářovi náleží hrnek kávy a šesták. Jednou na něho s kávou zapomněli a dali mu polévku. Vejminkář nepřicházel. Když pak se po čtrnácti dnech zase objevil, ptá se ho stará paní: „Kde jste byl, strejčku? Já myslela, že jste nemocen.“ – „Já jsem zdravej,“ povídá vejminkář, „ale kroupovou polévku nejím. Mám regma, otčenáš, jenž jsi na nebesích.“

„Dlouhá teta“ přichází v sobotu. Mluví dýchavičným, naříkavým hlasem a mívá zlé sny. Nepřichází, aby obdržela almužnu, ale pobesedovati si se starou paní. „Já byla taky majetná,“ povídá, „měla jsem kanape.“

Žebrák vznešený vstoupí obřadně a prohlásí, že si přeje mluvit s dámou. Služka ho vede dovnitř. Vznešený návštěvník mluví tak vysokou češtinou, že člověka mimoděk pojímá závrať. „Milostivá paní,“ počne velkosvětsky, rozkládaje jakési listiny. Stará paní (...)

(......)