Karel Poláček

POVÍDKY IZRAELSKÉHO VYZNÁNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Jak jsem se oženil
(z vypravování pana Bondyho)

Já jim říkám – pane, mně nebudou nic povídat – pane, moc mně toho nevypravujou – pane, to vědí – já běhal s kolekcí pod paždí, když voni nebyli ještě barmicve^[21] – kdepak – u mámy byli, když já dělal ohromný obraty – pane, měli slyšet, co říkal šéf – „Bondy,“ říkal, „to jsou marný řeči,“ povídal, „voni jsou jedinej na světě – co se obchodu týče, jináč,“ říkal, „nestojej za nic,“ – to povídal starej Sborowitz – vědí, kdo byl Sborowitz? Ale kdepak sukno – Sborowitz, kanafasy, prima trutnovské zboží. Voni říkají, pane Lüftschütz – oženit se – ohromná věc – riskantní, kdepak dneska! Právě dneska – dají inzerát do novin – „Mladý muž int. izr. – vrchní účetní – vznešený člověk – znamenitý odborník – podvojné účetnictví – bilance schopný – skvělá doporučení – přiženil by se do obchodu anebo vzal by si int. izr. dívku – která by větším věnem vládla“ – pod značkou „Kulantní“ anebo „Životní postavení“, jak chtěj – a budou vidět, co se tady bude dít – těch ofert dostanou – balík – vagon – přijde šadchen^[22] – „já pro nich něco mám“ – přivede jich do rodiny – moc řečí – na to voni nic nedaj – raděj se budou dívat, jaká je to rodina a tak dále.

Ale za mejch časů, pane Lüftschütz… Tenkrát nebyl ještě ten pokrok, vynálezy, reklama. A potom, znali pana Schulhofa? Ne toho Šulhofa s háčkem, co si vzal Krámovou z Trněnýho Oujezda. Pana Schulhofa s břichem, „milostpána“ myslím, neznali? Tak viděj, a teď mi řeknou, co jsem byl já proti takovýmu Schulhofu „milostpánovi“. To bylo něco, pane! Schulhof byl proslavený člověk široko daleko, a ta vážnost všude, kam přišel – i mezi křesťany byl jako doma, tak byl dobře zavedenej. Schulhof byl představenej náboženský obce v Kosový Hoře, uměl lajnovat lepší než některej rabín. A když se na Simchat Tóra, naše posvícení, nosí tóry kolem kostela, byl on vždycky první a měl taky nejkrásnější tóru – samý zlatý vyšívání a stříbrný střapec –; za ním teprve pan Deutschmann, co si tak fouká pod fousy, ten měl taky hezkou tóru, ale takovou jako pan Schulhof – ani zdání –; za ním chodil pan Lederer, likéry; Schick, zboží osadnické ve velkém i v malém; potom Pacovský, co si proti každýmu moc dovolil a sám nic neměl; hned za ním Kleiner – velký nic byl ten Kleiner; a nakonec chudej Šťastný, košerák – ten měl tóru s takovou modrou, docela sprostou pokrývkou – byl to ten Šťastný, co bydlili na kopečku a krmili husy na prodej. Ten jistej Schulhof měl syna a toho nechal študovat na doktora, Artur se jmenoval, nosil cvikr a umřel na horkou nemoc – to byla rána! – a jedinou dceru. Jmenovala se Flóra, to bylo tenkrát moderní jméno – a hezká byla, to se nenajde. Dneska se nesměj na ni dívat. – Už je jí padesát – má fousy pod nosem a v noci chrápe. Všecka krása z ní spadla. Já chodil za ní, byla to velká láska – kdepak – však já to taky uměl – ty sladký řeči, co jsem vedl – to by koukali – voni jsou, co se týče ženských, velkej lejmoch. Ale neptaj se, co dělal starej Schulhof, když (...)

(......)