Karel Poláček

POVÍDKY IZRAELSKÉHO VYZNÁNÍ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Trápení se švadlenou

Co jsem to jenom chtěla…? … Teď na to myslím a v tom momentu o tom nic nevím, paní Pollak… ta moje hlava… no, já jim říkám… že tak mluvějí o té… jak se jenom jmenuje… aha! Paní Nelly Geduldiger… už vím! Já jsem vám celá pryč, paní Pollak, co byste tomu řekla, paní Pollak – jaký já mám soužení s tou mojí švadlenou – a tak se zdála – wissen Sie?^[18] – Taková k jednomu přívětivá a ochotná… moc šikovná švadlena, paní Pollak – to se jí musí nechat, ta je goldeswert^[19] – doporučila mně ji Spitzerka – prosím: milostpaní Spitzer – ta se přece umí šatit, vždyť prošatila svoje věno a celou firmu Spitzer na pět procent – a její muž, pan Spitzer, běhá zase s kolekcí pod paží jako za svobodna – tak tedy musejí vědět, paní Pollak, že má vkus – tak já tý paní Spitzer jednou říkám: „Já nevím, paní Spitzer,“ povídám, „že oni jsou vždycky tak šik und elegant,“ povídám, „řeknou mně prosimich,“ povídám, „u koho oni šijou, paní Spitzer,“ povídám, „já nemůžu trefit na pořádnou švadlenu – pámbu ví, co to je,“ povídám, a paní Spitzer na to – vědí, paní Pollak, jak ona to dovede – no, jako milostpaní Spitzer – tak z vejšky se na jednoho dívá – povídá: „Já šiju jen u Cvočkové, Melantrichova ulice – je drahá ta Cvočková – ale kdo to může dělat –,“ rozumějí, paní Pollak, takhle jednoho špičkuje – že ona to může dělat, a jinej ne – daleko to přivedla milostpaní Spitzer – ale to vědí – mě bude někdo špičkovat, paní Pollak – já jí to ale řekla, paní Pollak, já jí to povídala: „No,“ povídám, „co oni můžou dělat, paní Spitzer – dovedu já taky,“ povídám, „já jsem,“ povídám, „rozená Ullmannová – rozumějí, paní Spitzer?“ tak jsem jí to povídala – a to jste měla vidět, jak byla takhle maličká ta paní Spitzer –

Ale co je recht – to je recht, paní Pollak, ta Cvočková, ta šije – no, já vám říkám, paní Pollak – Kreitnerová by to nedovedla – copak říkám, ani Blumová Otýlie, co šije jenom v největších domech! Přijdu k tý Cvočkový, povídám jí: „Slečno, já chci mít šaty, ale rozumíte, šaty, víte takový… takový, jako měla paní Austerlitz na reprezentačním plese průmyslníků – ale ne tak korpulentní… Něco abych tak řekla deliciózního – tmavomodrý, lemovaný černým krepdešínem, rozumíte, slečno – rukávy to se rozumí širší, víte, slečno, ne takový, jako má paní Hahn – spíš takový, jako nosí paní Aufrichtig – faldíčky víc shrnutý dozadu, rozumíte, slečno?“ – A ta Cvočková: „Jó milostpaní, můžou bejt bez starosti – já jich dobře obsloužím.“ Já na to: „Dobře, dobře, slečno – žádný velký řeči – to já nevedu – doporučila mně vás sama paní Spitzerová – tak se vezměte dohromady –“

Dobře. Co jim mám moc vypravovat, paní Pollak? Ona mně to ušila – no, já jim říkám – můj si takovejch věcí nevšímá, ale tenkrát se od těch svejch knih na mě podíval a řekl: „Nojo – za moje těžký peníze!“ – Tak si můžou myslet, jaký to byly šaty. Jdu vám ale ven a koho uvidím?

Co by tomu řekli, paní Pollak – uviděla jsem paní Spitzer. Koukám se – vidím – ona ta paní Spitzer má ještě (...)

(......)