Karel Poláček

PÁSKY NA VOUSY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

DĚJSTVÍ DRUHÉ

Kavárna asi tak druhého řádu. – Uprostřed je kulečník. – Po stranách stolky hustě obsazené živnostnictvem obého vyznání, mezi nimiž čas od času prodírá se kavárník, aby se hostům klaněl se slovy: „Moje úcta!“ – Dovnitř jeviště je kavárenské okno s obráceným nápisem „Kavárna–Café“. Tímto oknem je viděti do ulice; občas přejde kolem nějaký člověk, přitiskne tvář ke sklu a dívá se dovnitř. – Při zdvižení opony je slyšeti zmatenou směsici hlasů jako: „Když já vám říkám – říkáte vy – budou mně povídat – pane Weil, voni jsou svědek – já držím a nepustím – pane vrchní!“ atd., z níž vyniknou tyto hlasy:

 

HLAS: Ten je moc dobrej! – Vám a všem židovským dětem řečeno, pane Šabata, aby si tak stáli jako pan Bišický.

VÁŠNIVEC: Já ho nemůžu ani vidět! Ten jeho obličej je mně tak protivnej jako platební rozkaz od berního úřadu.

BODRÝ ŽIVNOSTNÍK: Jó, ty daně!

MALÝ ŽIVNOSTNÍK: Jó, ty daně! – Tuhle dostanu přípis – koukám se do něho a povídám si: „To snad není možný –“ jdu na úřad – zaklepu – nikdo se neozve – tak tam vrazím – velká místnost – koukám se a vidím: U stolu sedí pán – povídám: „Copak je to možný –“ Povídá: „Jó, pane, – to víte –“ Povídám mu: „Cooo? Jak tu stojím před bohem –“ Povídá on: „Pane, nemůžu si pomoct, my to máme nakázaný –“ Povídám: „Pane, – nevím, jakej je váš titul, to pude vejš –,“ a obrátil jsem se, a jak mě tu vidíte, šel jsem pryč!

POLITIK: Já nechci bejt snad nějaký nápověda, já jsem tak říkajíc ten nejhloupější, – ale říká se: Hlas lidu – hlas boží. Ono už tenkrát se povídalo, že tam nejel, aby se díval na ty růžičky, – kdepak: Tady musí bejt nějaká tajnost, a jednou to příde k vyhlášení. Já to mám od jednoho legionáře. (Mávne rukou, prudce.) A vůbec je to samá lumpárna!

(Do kavárny vrazí Votický. Uřícený, klobouk v týle, kravatu nakřivo. Sklesne na židli a prudce oddychuje.)

VOTICKÝ: Uf! – Už nemůžu. (Opře si hlavu o dlaně.)

ČÍŠNÍK: Kafíčko, prosím? – Černou, mokka, bílou bez, bílou s pěnou, čaj s citronem, čaj se šťávou, čaj s rumem?

VOTICKÝ (mechanicky): Kafíčko černý, bílý, bez, s pěnou, čaj s citronem… (Zvedne hlavu; živě.) Á pan vrchní! Jak se vede, pane vrchní?

ČÍŠNÍK (uklání se): Děkuji uctivě – –

VOTICKÝ: Poslyšte, nejmenujete se vy Bedřich?

ČÍŠNÍK: Ano, prosím.

VOTICKÝ: No, to jsem rád, že se jmenujete Bedřich. To je krásné, solidní jméno, takové důstojné jméno… Ale když se řekne Fric, to není také špatné… Fric! Vyletí to jako šipka. Pravé číšnické jméno. Jste velmi sympatický člověk, pane Fric!

(Číšník se uklání.)

VOTICKÝ: Když se tak na vás dívám, tak si myslím: Tomu mladému mužovi bys měl pomoci. Nejvyšší čas, aby měl svoji kavárnu.

ČÍŠNÍK: Což o to? Ale kde vzít peníze?

VOTICKÝ: Peníze! To je to nejmenší. Příteli! (Tiskne číšníkovi ruku.) Podejte štěstí ruku! Kupte si ode mne pásky na vousy. Zaručeně nejhledanější artikl na světě. Peníze se vám pohrnou. Tisícovky vám budou padat z kapsy. Koupíte si tady tu kavárnu a váš šéf bude dělat u vás (...)

(......)