Arthur Rimbaud
překlad: Miloslav Topinka, Jan Zábrana

DOPISY VIDOUCÍHO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

Paulu Demenymu

V Douai

Charleville, 15. května 1871

Rozhodl jsem se, že Vám dám hodinu nové literatury; začínám hned zcela aktuálním žalmem:

(Rimbaud do dopisu přepisuje svou báseň Pařížský válečný zpěv. Po straně textu připisuje: Jaké rýmy! Ó jaké rýmy!)

– A teď trochu prózy o budoucnosti poesie –

Veškerá antická poesie končí v poesii řecké; harmonický Život.

– Od Řecka až po romantické hnutí – středověk – jsou samí sčetlí vzdělanci, veršotepci. Od Ennia po Therolda, od Therolda po Casimira Delavignea, to všechno je rýmovaná próza, hříčka, zchátralost a sláva nesčetných generací samých idiotů: Racine je ten čistý, silný, velký. – Kdyby tenkrát někdo foukl do jeho rýmů, kdyby se zamíchalo s jeho poloverši, byl by dneska ten Božský Hňup stejně neznámý, jako na začátku uváděný autor Origines.^[3] – Po Racinovi hra dostává pachuť plesniviny. Trvala dva tisíce let!

Tohle není žádný žert, ani paradox. Rozum mi v téhle věci dodává mnohem větší jistotu, než nakolik by to kdy rozzuřilo nějakého mladofrancouze.^[4] Ostatně novým! je přece dovoleno proklínat své předky: jsme totiž doma a máme dost času. Romantismus nebyl nikdy správně posuzován; kdo by jej taky soudil? Kritici!! Nebo romantici? Ti, co tak skvěle dokazují, že píseň je málokdy dílem, to znamená myšlenkou, zpěvákem nejen zpívanou, ale taky pochopenou?

Neboť Já je někdo jiný. Jestliže se v mědi probudí polnice, není to její vina. Je mi to jasné: pomáhám své myšlence, aby se vyklubala: pozoruji ji, naslouchám jí: nasadím smyčec: symfonie bouří hluboko uvnitř, nebo naráz vyrazí ven.

Kdyby ti staří blbci nepřikládali pojmu, „já“ samé falešné významy, nemuseli bychom teď vymetat ty miliony koster, v nichž se od nepaměti hromadily výplody jejich vylízaných mozků! A to si říkali spisovatelé! V Řecku, jak jsem řekl, verše a lyry udávají Činu rytmus. Pak se z hudby a rýmů stala hříčka, příjemné osvěžení. Studium této minulosti okouzluje zvědavce: mnohým činí potěšení, když tyhle starožitnosti mohou obnovovat: – to přenecháme jim. Univerzální rozum přirozeně vždycky chrlil své myšlenky; lidé část těchto plodů mozku sbírali: jednali podle nich, psali o tom knihy; tak to šlo, nikdo se nijak nenamáhal, člověk nebyl ještě probuzený, ještě se nenaplnil jeho velký sen. Úředníci, spisovatelé: ale autor, tvůrce, básník, takový člověk nikdy neexistoval!

První prací člověka, který chce být básníkem, je poznání sebe sama, ale úplné; hledá svou duši, prohlíží si ji, pokouší ji, učí. Když už ji zná, musí ji kultivovat; zdá se to prosté: v celém mozku probíhá přirozený vývoj; tolik egoistů se prohlašuje za spisovatele; a je spousta jiných, kteří zásluhy za svůj intelektuální vývoj přičítají sami sobě! – Ale jde o to, vytvořit obludnou duši: prostě něco takového, jako jsou comprachicos!^[5]

Představte si člověka, který si na obličej naočkuje bradavice a pak si je ještě pěstuje.

Říkám, že je třeba být vidoucí, stát se vidoucím.

Básník se stává vidoucím dlouhým, nesmírným (...)

(......)