C
Dlouho jsem takto rozjímal, co je to hradba. Skutečná hradba je v tobě. Dobře to znají vojáci, kteří před tebou rozvíří své šavle. A už neprojdeš. Lev nemá krunýř, mávnutí jeho tlapy je však jako blesk. Skočí-li na býka, roztrhne ho ve dví jako kus papíru.
Ovšem, dítě je křehké, řekneš, a ten, kdo jednou promění svět, může být snadno v prvních dnech života sfouknut jako svíčka. Já jsem však viděl umírat Ibrahimova chlapce. Dokud byl ještě zdráv, byl jeho úsměv jako dárek. "Pojď." řekli dítěti. A chlapec přistoupil k starci. Usmál se na něho a obestřel ho světlem. Stařec ho poplácal po tváři, nevěda dost dobře, co mu říci. Neboť ten chlapec byl zrcadlem, před nímž tak trochu jímala závrať. Nebo oknem. Před dítětem se totiž vždycky cítíš nesmělý, jako by cosi vědělo. A v tom se nemýlíš, neboť jeho duch je silný, dokud nezakrní pod tvým vlivem. Ze tří oblázků ti postaví válečné loďstvo. Stařec zajisté nevidí v chlapci kapitána válečného loďstva, cítí však onu moc. A chlapec Ibrahimův byl jako včela, jež čerpá pro svůj med ze všeho kolem sebe. Vše se mu stávalo medem. A usmíval se bělostnými zuby. A tys tu stál, nevěda, co skrze ten úsměv uchopit, Neboť není slov. jež by to vyjádřila. Prosté a nádherně se ti tu nabízely jakési neznámé poklady, jako když slunce nad mořem široce protrhne mraky a náhle zavládne jaro. A námořník pojednou cítí, že se proměnil v modlitbu. Pět minut pluje loď v slávě. Založíš ruce na prsou a jenom přijímáš. Stejně i úsměv Ibrahimova chlapce byl jako zázračná příležitost, která jde kolem tebe, aniž víš, v čem a jak se jí chopit. Jako příliš krátce trvající vláda nad prosluněným územím a bohatstvími, která sis ani nestačil prohlédnout. O nichž nedokážeš nic říci. Víčka toho chlapce se otvírala a zavírala jako okna do jiného světa. A čemusi tě učil, třebaže mnoho nemluvil. Neboť to pravé učeni neznamená k tobě hovořit, nýbrž vést tě. A tebe, staré dobytče, vedl ten mladý pastýř po neviditelných pláních, o nichž bys nedokázal povědět nic víc, než že ses cítil na jednu minutu jako nakojen a nasycen a napojen. A právě o tomto chlapci, jenž byl pro tebe jakýmsi znamením neznámého slunce, ses dozvěděl, že umírá. Celé město se proměnilo v bdící hlídačku a kvočnu. Stařeny přicházely vyzkoušet své byliny a písně. Muži hlídali přede dveřmi, aby zabránili hluku v ulici. A chlapce neustále zabalovali, kolébali a ovívali. Tak vyrůstala mezi smrtí a dítětem hradba, jež se mohla zdát nedobytnou, neboť to sídlo obklopili vojáci z celého města, aby je uhájili proti smrti. Neříkej mi, že nemoc dítěte je zápas slabého těla ve slabé skořápce. Vyslali jezdce pro léky, kam se jen dalo. A zápas s nemocí se náhle odehrával i na poušti, mezi cválajícími jezdci. Na zastávkách, kde se střídali koně. U velikých žlabů, kde dostávali pít. I v patách, jež se zarývaly v jejich břicha, neboť smrt bylo třeba předběhnout. Ano, ty vidíš jen tu uzavřenou, potem hladkou tvář. Ale ten zápas, jenž tu je veden, je veden také ostruhami, bodajícími do koňských břich. Křehké dítě? V čem tu křehkost vidíš? Křehké jako generál, jenž velí armádě ...
Jak jsem tak viděl toho chlapce a ty stařeny, starce a i ty nejmladší, celý ten včelí roj, shromážděný kolem královny, všechny ty kopáče, shromážděné kolem zlaté žíly, všechny ty vojáky, shromážděné kolem kapitána, pochopil jsem, že tvoří-li ti všichni tak jednotný a mocný celek, způsobil to onen tichý, skloněný a letmý úsměv, který z nich vydobyl živiny, jako když semeno vysává látky z rozličné hmoty, aby ji proměnilo ve stromy, věže a hradby, ten úsměv, jenž je svolal všechny do boje. To zranitelné dětské tělo nikterak nebylo křehké, neboť narostlo o tento pluk, a to naprosto přirozeně, dokonce nevědomky, pouze silou oné výzvy, která kolem tebe sešikuje všechny vnější zálohy.
Celé město se tomu chlapci stalo služebníkem. Jako když zavolá semeno a sešikuje minerální solí, jež se pak v tvrdé kůře stanou hradbami cedru. V čem je pak zrno křehké, jestliže vládne mocí shromáždit své přátele a podmanit si nepřátele? Věříš snad zdání, věříš snad v pěsti obra a v jeho řev? To vše je pravdivé jen pro tu chvíli. Zapomínáš však počítat s časem. Čas vybuduje kořeny. Už nyní, i když to nevidíš, je obr jakoby spoután v neviditelné struktuře. A slabé dítě, i když to nevidíš, kráčí v cele armády. V tu chvíli by je obr mohl rozdrtil. Avšak nerozdrtí. Neboť dítě není žádná hrozba. Jednou však spatříš, jak dítě položí nohu na obrovu hlavu a jediným dupnutím ho zničí.
i PDF 
.