CXXII
(...) "Darovat kulturu," říkat otec, "znamená darovat žízeň. Ostatní přijde samo od sebe." Kdežto ty sytíš nacpaná břicha už předem hotovými nápoji. Láska je volání po lásce. Stejně tak kultura. Spočívá právě v žízni. Ale jak pěstovat žízeň?
Žádáš si vždycky jen podmínek vlastního trvání. Člověk utvářený alkoholem si žádá alkoholu. Ne, že by mu byl snad alkohol nějak prospěšný, naopak, zemře na něj. Člověk utvářený tvou kulturou si bude žádat tvé kultury. Jediným pudem je pud trvání. A tímto pudem je ovládán pud života. Často jsem viděl, jak lidé raději volili smrt, než by žili mimo svou obec. A ty sám jsi také viděl, jak i gazely či ptáci v tvém zajetí hynou.
A když tě vytrhnou od ženy a dětí a z tvých zvyků, nebo když někde na světě vyhasne světlo, z něhož jsi žil --- to světlo, které září i z hlubin kláštera ---, může se stát, že na to zemřeš.
Chci-li tě tedy zachránit před smrtí, stačí, abych ti objevil duchovní říši, v níž bude tvá milá jakoby v záloze, aby tě přijala. Rázem budeš žít dál, neboť tvá trpělivost nezná mezí.
Dům, z něhož pocházíš, ti v poušti slouží, třebaže je daleko. Slouží ti i tvá milá, třebaže je daleko a třeba spí. Nedokážeš však přežít, rozváže-li se některý uzel a věci se rozpadnou. Umíráš, zemřou-li tvoji bozi. Z nich totiž žiješ. A žít můžeš jen tím, na co můžeš i zemřít. Když v tobě probudím určitý nádherný cit, budeš ho přenášet z pokolení na pokolení. Povedeš své děti k tomu, aby dokázaly vyčíst za věcmi onu tvář, tvář, která je cosi jako tvář panství za jeho rozličnou hmotou, a je to ta jediná, kterou má člověk milovat.
Pro hmotu umírat nebudeš. Naopak, poplatná je ona, ne ovšem tobě, který jsi cesta a přechod, nýbrž je poplatná panství. A ty mu ji podřídíš. Až se však panství uskuteční, zemřeš, abys zachránil jeho celistvost. Dokážeš zemřít pro smysl knihy, rozhodně ne však pro inkoust a papír.
Neboť jsi uzel vztahů a tvá totožnost nespočívá v tom, že máš tu a tu tvář, to a to tělo, majetek či úsměv, nýbrž spočívá v určité struktuře, jež skrze tebe vyrostla, v určité zjevené tváři, která je z tebe a tebe ustavuje. Ona skrze tebe nabývá své jednoty, ale ty zároveň pocházíš z ní. Málokdy o ní můžeš hovořit: abys ji přenesl do druhého člověka, k tomu zde chybí slova. Stejně jako s tvou milou. Můžeš mi říci její jméno, ale lásku do mne ty slabiky nijak nepřenesou. Musíš mi svou milou ukázat. A to už spadá do říše činů, a ne slov.
Ale cedr znáš. A když řeknu "cedr", přenesu do tebe i jeho majestát. Naučili tě totiž vnímat cedr, který má krom kmene také větve, kořeny a listí.
Neznám jiný způsob, jak položit základy k lásce, než když tě podnítím k oběti. Oni však přijímají žrádlo ze žlabu, jací jsou tedy jejich bozi?
Říkáš, že něco získají, budeš-li je přecpávat dary, oni však na to zemřou. Žít můžeš pouze z toho, co proměňuješ a na co každým dnem --- neboť to směňuješ za sebe --- tak trochu umíráš.
Dobře to znají stařeny, které si ničí zrak nad kmitající jehlou. Řekneš jim, aby si šetřily oči. A oči jim přestanou sloužit. Zničil jsi jejich směnu.
Za co se však směňují ti, o nichž říkáš, že je chceš nasytit? Můžeš v nich založit leda žízeň po vlastnictví, ale vlastnit neznamená směňovat. Anebo touhu po hromadění vyšívaných látek. Tím však jen vytvoříš kramářskou duši. Jak bys tím mohl probudit touhu po tom, aby si člověk ničil zrak nad kmitající jehlou? A pouze taková touha je touhou po skutečném životě.
Já jsem však v tichu své lásky pozoroval své zahradníky a pradleny. A všiml jsem si, že jim bylo dáno jen málo, ale mnoho od nich žádáno. Jako by na nich spočíval osud světa. Chci, aby byl každý hlídkující voják odpovědný za celou říši. I ten, kdo drží na prahu zahrady hlídku proti housenkám. Z ženy, která šije zlatý ornát, vyzařuje možná jen slabé světlo, ale ta žena zdobí svého Boha a na oplátku ji pak ozařují paprsky Boha krásnějšího než včera. Nevím, co jiného by znamenalo vychovávat člověka, než učit ho poznávat tváře, jež jsou za věcmi. Jsem zde, abych udržoval bohy při životě. Stejně je tomu s potěšením ze šachové hry. Zachráním je zachováním pravidel, ale ty bys chtěl lidem opatřit otroky, aby vyhrávali partie za ně. Milostné dopisy chceš dávat darem, protože jsi byl svědkem, že lidé někdy dokázali nad milostným dopisem plakat. A teď se divíš, že se ti nedaří na nikom vyloudit slzy. Nestačí dávat. Nejprve jsi měl zbudovat toho, kdo dostává. Nejprve jsi měl hráče zbudovat, pak by měl teprve potěšení ze šachové hry. Nejprve jsi měl vytvořit touhu po lásce, pak by teprve vznikla láska. Nejprve oltář, na němž by bylo možné boha přijmout. Já jsem stvořil říši v srdci hlídkujících vojáků tím, že na nich vyžaduji oněch sto kroků po hradbách.
i PDF 
.