XLVI
Začal jsem přemýšlet o marnivosti. Vždycky mi totiž připadala spíš jako nemoc než jako neřest. A když jsem viděl ženu, jak je vzrušena míněním davu, jak ztrácí přirozenost chování i hlasu jen proto, že se změnila v podívanou, jaké neobyčejné potěšení jí působí, když se řeč točí okolo ní, a jak se jí tvář zaplavuje ohněm jen proto, že se na ni hledí, neviděl jsem v tom hloupost, ale nemoc. Neboť jak jinak nám může druhý poskytnout uspokojení, než skrze lásku a skrze to, co mu sami dáme? Kdežto té ženě se uspokojení vlastní marnivosti zdá ještě příjemnější než majetek, neboť by se pro tu radost ochotně vzdala všech radostí ostatních.
Chudičká radost a ubohá jako tělesná vada. Něco jako potěšení z toho, když se člověk poškrábe, kde ho svědí. Kdežto pohlazení, to je bezpečí a příbytek. Když pohladím dítě, beru je tím pod svou ochranu. Pocítilo to znamení na své sametové tváři. Ty však, marnivá ženo, jsi karikatura! O marnivých lidech říkám, že přestali žít. Jak se může člověk směnit za něco většího, než je on sám, chce-li především dostávat? Takový člověk už nikdy neporoste, navěky zůstane zakrnělý.
Ale když chválím statečného vojáka, i on se vzruší a rozechvěje jako to dítě, které jsem pohladil. A přesto v tom marnivost není.
Co tu vzrušuje jednoho a co tu vzrušuje druhého? jaký je mezi nimi rozdíl? Když usne marnivá žena ...
Nespatříte pohyb květu, který roztřásá do větru všechna svá semena, i když mu nebudou vrácena. Nespatříte pohyb stromu, který vydává plody, i když mu nebudou vráceny.
Nespatříte jásot člověka, který vydal ze sebe dílo, i když mu nebude vráceno.
Nespatříte horoucnost tanečnice, která ze sebe vydává tanec, i když jí nebude vrácen.
A stejně voják, který dává svůj život. A já ho chválím, neboť vystavěl svou lávku. Říkám mu tím, že zapřel sebe v ostatních. A on je spokojen ne kvůli sobě, ale kvůli lidem.
Marnivý člověk je však karikatura. Nežádám od něho skromnost. Pýchu mám rád, je to život a trvání. Budeš-li skromný, podlehneš větru jako korouhvička. Neboť ten druhý bude mít větší sílu než ty.
Chci, abys žil ne z toho, co dostáváš, ale z toho, co dáváš, neboť tím rosteš. To ovšem nijak neznamená, že bys měl svými dary pohrdat. Svému plodu musíš dát tvar. Aby byl trvalý, musí tady být pýcha. Jinak bys jeho barvu a šťávu a vůni měnil podle vanutí větru.
Čím je však pro tebe ten plod? Tvůj plod má cenu jen tehdy, pokud ti nemůže být vrácen.
Kdežto ta žena v přepychových nosítkách, žijící z potlesku davů: "Dávám svou krásu, svůj půvab a vznešené vystupování. Lidé mne cestou obdivují, jako by kolem nich projížděla nádherná loď osudu. Stačí, že jsem, a tím už dávám.' Marnivost pramení z klamného daru, který se mýlí sám v sobě. Neboť dát můžeš jen to, co proměníš, tak jako strom dává ovoce, ve které proměnil zemi. A tanečnice tanec, ve který proměnila svůj krok. A voják vlastní krev, kterou směňuje za chrám nebo říší.
Ale rozpálená fenka nic neznamená. I když se kolem ní sbíhají psi a dotírají na ni. Neboť to, co dává, nijak neproměnila. A její radost je ukradena z radosti tvůrčí. Fenka se bez jakékoli námahy rozděluje toužícím psům. Anebo člověk, jenž budí závist a tím se opájí. Je šťastný, že mu druzí závidí.
Karikatura daru. A na banketech vstává, aby se ujal slova. A naklání se k soustolovníkům jako strom obtěžkaný plody. Soustolovníci však nemají co trhat. Nicméně jsou mezi nimi i takoví, kteří se domnívají, že něco utrhli, neboť jsou ještě hloupější než on a cítí se jím poctěni. A marnivec to ví a myslí si, že něco dal, protože soustolovník dostal. A jeden před druhým se kolébají jako dva neplodné stromy.
Marnivost je nedostatek hrdosti, podřízenost lidskému davu, mrzká pokora. Vyhledáváš dav, aby ti pomohl uvěřit v tvé plody.
Anebo člověk, povznesený úsměvem krále. Řekne si: "Tak on mne tedy zná." Kdyby však krále miloval, zrudl by jen radostí a mlčel. Králův úsměv by pro něj totiž znamenal jen jedno: "Král přijímá oběť mého života ..." A celý jeho život je náhle jako darovaný a směněný za královskou vznešenost. Může si říci: "Přispěl jsem ke kráse krále, který je krásný, neboť je pýchou lidu."
Marnivý člověk však králi závidí. A když se na něho král usměje, vyšňoří se tím úsměvem a prochází se jako karikatura, aby záviděli i jemu. Král mu propůjčil svůj purpur. Není tady nic jiného než opičí napodobivost a opičí duše.
i PDF 
.