Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XLIX

"Buduji řád," říkal můj otec, "ne však ve jménu prostoty a úspornosti. Vždyť nejde o to, zvítězit nad časem. Nezajímá mne, zda lidé ztloustnou, budou-li stavět sýpky místo chrámů a vodovody místo hudebních nástrojů, neboť pohrdám každým lakotným a marnivým lidstvem, třeba i žilo v blahobytu, a v první řadě mi záleží na tom, jaký tu bude člověk. Zajímá mne pouze takový člověk, který se dlouho koupal v ztraceném čase chrámu, či který pozoroval Mléčnou dráhu, jež v něm rozevře prostor, či který připravoval své srdce k lásce modlitbou, na niž se mu nikdy nedostane odpovědi (a kdyby byla modlitba placena odpovědí, stal by se člověk ještě lakomějším), a člověk, v němž často zazněla báseň.

Neboť když přestanu stavět chrám, který je lodí kamsi směřující, když přestanu zkrášlovat báseň, rozeznívající lidská srdce, ušetřeného času budu pak muset použít zase především k tomu, abych lidské plemeno zušlechtil, a ne vykrmil. A začnu tedy vymýšlet básně a chrámy. Vím například, že pohřbívat mrtvé je ztracený čas, že by lidé mohli obdělávat zemi nebo z ní sklízet úrodu, místo aby ji vykopávali a vkládali do ní tělesnou schránku nebožtíka. Přesto však spalování na hranicích zakazuji, neboť k čemu by mi byl získaný čas, kdybych přitom ztratil lásku k mrtvým. Vždyť neznám krásnějšího obrazu lásky, než obraz hrobky, k níž přicházejí blízcí zesnulého, když cestou mezi náhrobky vyhledali ten svůj. A vědí, že se mrtvý vrátil do země jako zrno sklizně a stal se opět látkou přírody. Že však z něho přesto zbývá cosi jako relikvie ve schránce, tvar ruky, jež kdysi hladila, lebeční kost, ta prázdná pokladnice, kdysi tak plná zázraků. A přikazuji, aby byl podle možnosti každému mrtvému postaven dům --- což je ještě méně užitečné a ještě nákladnější ---, aby bylo možné o svátečních dnech se v něm scházet a pochopit nejen rozumem, nýbrž každým pohybem duše i těla, že mrtví a živí jsou navzájem spojeni a tvoří strom, který roste. Vidím totiž, jak pokoleními prochází stále táž báseň, stále táž křivka lodního kýlu, stále týž pilíř, a jak je čím dál krásnější a čistší, neboť člověk je zajisté pomíjivý, pokud mu hledíme do tváře přespříliš zblízka jako krátkozrací, není však pomíjivý ve stínu, který vrhá, v odlesku, který po sobě zanechává. A kdybych přestal pohřbívat mrtvé a stavět pro ně příbytky, a chtěl pak ušetřeného času užít (...)

(......)