Antoine de Saint-Exupéry

CITADELA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Přeji si proto, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Stavba lidí. Neboť okolo lodi je slepá příroda, dosud beztvará a plná síly. A kdo zapomene na sílu moře, tomu se může dostat klidu až přespříliš.

Domnívají se, že příbytek, který jim byl dán, je absolutní sám o sobě. Natolik se stává samozřejmým, co bylo jednou ukázáno. Když člověk bydlí na lodi, přestává vidět moře. Anebo když je zahlédne, je to jen ozdoba lodi. Taková je moc ducha. Moře se mu zdá stvořené k tomu, aby unášelo loď.

Klamou se však. Určitý sochař jim ukázal v kameni určitou tvář. Ale jiný jim mohl ukázat jinou. Ostatně znáš přece souhvězdí: toto je Labuť. Někdo by ti v ní ukázal ležící ženu. Ale přichází pozdě. Už nikdy neunikneme Labuti. Objevená Labuť nás drží v moci.

Ale považovat ji omylem za absolutní znamená přestat ji chránit. A já vím, odkud mne ohrožuje hlupák. A žonglér. Ten, který příliš lehkými prsty modeluje tváře. Kdo vidí do hry, tomu se ztrácí smysl panství. Dávám ho proto zajmout a rozčtvrtit. Jistěže ne kvůli právníkům, kteří mi dokazují, že je v neprávu, V neprávu totiž není. Nemá však ani pravdu, a já mu proto nedovolím, aby se považoval za chytřejšího, bližšího pravdě než moji právníci. Neprávem si totiž myslí, že má pravdu. Neboť i on vydává nové, pomíjivé a třpytivé výtvory vlastních rukou za absolutní, ale chybí jim váha, čas, prastarý řetěz víry. Jeho stavba se dosud neuskutečnila. Má ano. A proto odsuzuji kejklíře, a tím zachraňuji svůj lid od hniloby.

Neboť ten, kdo přestane být pozorný a zapomene, že bydlí na lodi, je už předem odzbrojen a brzy spatří, jak se moře vzedme a smete svou vlnou jeho hlupácké hříčky. Přesně takový obraz mé říše se mi jednou ukázal, když jsem se za jedné výpravy plavil s částí svého lidu po širém moři.

Byli uzavřeni na palubě korábu uprostřed moře. Občas jsem se mezi nimi mlčky procházel. Krčili se nad mísami s jídlem, dávali pít dětem nebo se hroužili v modlitbu nad zrnky růžence. Stali se obyvateli lodě. Loď se jim stala příbytkem.

Jednu noc se však živly zvedly. A když jsem v tichu své lásky mezi ně přišel, spatřil jsem, že se nic nezměnilo. Ciselovali prsteny, soukali vlnu anebo tiše hovořili a neúnavně tkali to společenství lidí, to předivo svazků, v němž potom stačí, aby jeden zemřel a každý cosi ztratí. Naslouchal jsem jejich hovoru v tichu své lásky, nedbaje na slova, na jejich rozklady o kotlících či nemocech, neboť jsem věděl, že smysl věcí nespočívá v předmětu, nýbrž v cestě. A byl tu člověk, který se dovedl tak vážně usmát, že se tím celý dával ... a jiný se zase nudil a neměl tušení, že to je z úzkosti anebo z nepřítomnosti Boha. A tak jsem na ně hleděl v tichu své lásky.

Těžké, nepoznatelné rameno moře je zatím prostupovalo svým pomalým a strašným pohybem. Byly okamžiky, kdy všechno utkvělo na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. A celá loď se chvěla, jako by kování puklo, jako kdyby se už byla roztříštila, a pokud tohle rozplynutí věcí trvalo, ustávali v modlení, (...)

(......)