William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ROMEO A JULIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 5.

Sál v domě Capuletově.

Hudebníci čekají. – Vystoupí Sloužící s ubrousky.

 

Prv. Slouž. Kde je Pánvička, že nepomáhá odnášet? On, dát jinou mísu! – On, tak spíše mísu vyškrábat!

Druhý Slouž. Leží-li způsobná obsluha v rukou jednoho neb dvou lidí, a k tomu nemytých, je to nečistá správa.

Prv. Slouž. Pryč s těmi křesly, odstavte kredenc, pozor na stříbro! Ty, milý brachu, schovej mi kousek marcipánu a máš-li mne rád, řekni vrátnému, aby sem pustil Zuzanku Brouskovu a Lenorku. Antoníne! – Pánvičko!

 

Vystoupí jiní Sloužící.

 

Třetí a čtvrtý Slouž. Tady, chlapče!

První Slouž. Shánějí se po vás, volají vás, ptají se po vás a hledají vás ve velké síni.

Třetí Slouž. Nemůžeme býti najednou zde i tam. Vesele, hoši! zatočte se; a kdo déle živ, sebere všechno.

 

(Všichni ustoupí do pozadí.)

Vystoupí Capulet s Julií a jinými svého domu vítaje Hosty a Masky.

 

Cap. Nuž, vítejte mi, páni! – naše dámy, 

jichž prsty kuří oka netrápí, 

si s vámi zatočí. Aha, panenky! 

kde která z vás, jež tanec odepře? 

Ta, jež se upejpá, chci přísahat, 

že kuří oka má. Což, trefil jsem? 

Nuž, páni, vítejte! – Ó býval čas, 

kdy masku nosil jsem a dovedl 

věc krásné dámě v ucho pošeptat, 

jež se jí líbila. – To tam! to tam! 

Jste, páni, vítáni! – Nuž, hudebníci, 

teď spusťte. – Místo, místo! – ustupte! 

a mrštně na nožky, mé dívčiny!

(Hudba hraje a tančí se.)

Víc světla, hoši! stoly odstavte 

a shaste oheň, příliš horko zde. – 

Ah, brachu, maškarní to veselí 

tak nenadálé, srdce rozhřeje. 

Jen seďte, seďte, strýce Capulete; – 

dny tance pro nás dva již minuly. 

Jak dávno tomu již, co vy a já 

jsme naposledy v maskách vězeli? 

Druhý Cap. Při svaté Panně, třicet tomu let. 

Cap. Co, – muži! tolik ne, ba tolik ne; 

vždyť máme od svatby Lucentia 

kol příštích letnic pětadvacet let; 

a tenkráte jsme v maskách tančili. 

Druhý Cap. To víc, to víc; jeť starším jeho syn; jest třicátník. 

Cap. To povídáte mně?

Před dvěma roky nezletilý byl. 

Rom. (k Slouž). Kdo jest ta dáma, která bohatou tam činí ruku toho rytíře?

Slouž. To nevím, pane. 

Rom. Ó, učí pochodně jich záři skvělé! 

Tak zdá se viset s tváře noci stmělé, 

jak v uchu Ethiopa klenot stkvoucí; 

vděk příliš vzácný pro zem, touhu žhoucí! 

Jak v hejnu kavek holubice sněžná, 

jest mezi družkami ta dívka něžná. 

Až dotančí, k ní přistoupím v tom shluku 

a tknutím její posvětím svou ruku.

Že miloval jsem dosud? Jak se klamu! 

dnes vidím teprv pravou krásu samu. 

Tyb. Toť podle hlasu jeden z Monteků. – 

Můj končíř, hochu! – Jak se odváží 

ten otrok přijít sem kryt larvou blázna, 

by potupně se šklebil na náš kvas? 

Při šlechtictví a cti všech krevných mých, 

jej tady rázem skolit není hřích. 

Cap. Proč bouříte tak, strýčku? co jste měl? 

Tyb. Tam, ujce, Montek jest, náš nepřítel; 

toť padouch, jenž se na vzdor vetřel sem, 

by potupil nám slavnost (...)

(......)