William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ROMEO A JULIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 4. 

Ulice.

Vystoupí Romeo, Mercutio, Benvolio s pěti neb šesti jinými Maskami a Pochodníky.

 

Rom. Jak, má se něco řečnit na omluvu?

či beze všeho máme vstoupiti? 

Ben. Ty okolky již nejsou ve zvyku:

my žádného mít nechcem Cupida,

jenž s páskou přes oči a malovaným

tatarským lukem z laťky řezaným,

jak vraní hastroš dámy poplaší;

a k vstupu netřeba nám proslovu

mdle odříkávaného bez knihy,

dle nápovědy. Ať si měří nás,

jak jest jim po chuti; my v dobré míře

jim zatančíme a zas odejdem. 

Rom. Mně dejte pochodeň, chuť nemám k tanci;

v mé mysli temno; světlo ponesu. 

Mer. Ne, ne, Romeo, musíš do kola. 

Rom. Věř, nelze mi; vy k lehkým střevícům

i lehkou mysl máte; duše má

jak olověná k zemi kruší mne,

že ani pohnouti se nemohu. 

Mer. Jsi zamilován; vydluž Mílkovy

si perutě a jimi povyleť

nad všední tíže pouta obvyklá.

Rom. Jsem příliš těžce raněn jeho šípem,

než abych jeho lehkou perutí

moh‘ povzlétnout; a upoután jsem tak,

že na píď odpoutat se nemohu

od tupé trýzně; klesám lásky tíží. 

Mer. Chceš do ní klesnout? obtížil bys ji;

na věc tak útlou přílišný to tlak. 

Rom. Že láska útlou věcí? nikoliv;

jest příliš drsná, krutá, bouřlivá,

a bodá jako trn. 

Mer. Když drsná k tobě,

buď drsným na lásku; když bodá tebe,

ji bodni ty, a tak ji porazíš.

(K jednomu z družiny.)

Sem pouzdro, – na tvář si je nasadím!

Tak, – larvu na larvu! – 

(Dává si masku.)

Což toho dbám,

že bude jakés oko slídivé

teď vyzpytávat na mně škaredost? –

Ta škraboška ať za mne pýří se. 

Ben. Nuž pojďme, zaklepejme, vejděme;

jak tam, hned všichni mrštně do kola. 

Rom. Mně dejte pochodeň. Ať třeštilové

lehkého srdce patou lehtají

necitným sítím stlanou podlahu, –

já starého se držím přísloví:

chci světlonošem být a dívat se.

Hry krásnější sic nikdy nebylo,

však já se vzdávám. 

Mer. »Myš v pasti vzdává se,« říkává dráb;

když ty se vzdáváš, vytáhneme tě

– již dovol, bych to řek‘, – z té pasti lásky,

v níž vězíš po uši. – Hej, dále jen!

Zde ve dne svítíme. 

Rom. Toť věru ne.

Mer. Chci říci, brachu můj, že, meškajíce,

svá světla maříme, jak za dne svíce.

Ze chcem to dobře, musíš rozuměti;

v tom pětkrát smyslu víc, než v smyslech pěti.

Rom. Jdem v dobré vůli na ples, věřím rád,

však smyslu není v tom. 

Mer. Proč, smím se ptát?

Rom. Já dnes měl sen.

Mer. Já též.

Rom. Co se ti zdálo?

Mer. Ze snící mluví často pravdy málo. 

Rom. Tak, – ze spaní; však jim sny pravda jsou. 

Mer. Královnu Mab měl´s tedy návštěvou,

jež v říši elfů stojí při porodu.

Nic větší achátu, jejž v prstenu

má na ukazováčku primátor,

tažena spřeží prášků slunečních,

přes nosy jezdí lidem ve spaní.

Kol špice z pavoucích jsou dlouhých noh, 

kryt vozu z křídel polních koníku 

a postroj z nejtenčích jest pavučin; 

ohlávka z vlhkých svitů měsíčných, 

bičiště (...)

(......)