William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

ROMEO A JULIE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Scena 3.

Pokoj v domě Capuletově.

Vystoupí hraběnka Capuletova a Chůva.

 

Hrab. Cap. Kde, chůvo, jest má dcera? zavolej ji. 

Chůva. Žeť, při svém panenství v dvanácti letech,

jsem už ji volala. – Hej, beruško!

hej, bedrunko! – Ach, nedopouštěj Bůh! –

Kde je to děvče? – Slyš přec, Julinko!

 

Vystoupí Julie.

 

Jul. Co jest? kdo volá?

Chůva. Vaše paní matka.

Jul. Zde jsem; co poroučíte?

Hrab. Cap. Věc je ta –

Ty, chůvo, poodejdi na chvíli;

chcem spolu promluviti v soukromí.

Ne, vrať se, chůvo, – vzpomněla jsem si –

ty také poslyš naši úřadu.

Jak víš, má dcera má již krásný věk. 

Chůva. Ba na hodinu spočtu její stáři. 

Hrab. Cap. Čtrnáct jí není. 

Chůva. Čtrnáct zubů svých

dám na to v sázku, ač mi bohužel

jen čtyři zbyly, že jí není čtrnáct.

Jak dlouho máme do svatého Petra? 

Hrab. Cap. Dvě neděle, neb o den, o dva víc.

Chůva. Víc nebo méně; ze všech roku dní 

v noc před Petrem jí bude čtrnáct let. 

Má Zuzanka, – všem duším křesťanským 

dej Pánbůh lehké odpočinutí! – 

s ní byla v jednom věku. – Bůh si vzal 

mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne; 

leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem 

jí bude čtrnáct; na mou věru tak; 

mám dobrou paměť. Jedenáctý rok 

teď máme po tom zemětřesení; 

a byla odstavena, – do smrti 

to nezapomenu, – z všech roku dní 

v týž právě den; neb, sedíc na sluníčku 

tam u zdi, pod budníkem, dala jsem 

si na prs peluněk. Náš pán a vy 

jste byli zrovna tenkrát v Mantově. – 

Co, mám to hlavu? – ale jak jsem řekla, 

když dotknula se toho peluňku 

na prsu bradavce a cítila, 

že hořkne, – roztomilý blázínek! – 

tu měla jste se na ni podívat, 

jak ušklíbla se a jak na ten prs 

se zfantila! – V tom »Hrk« prál holubník. 

Mne věru dvakrát prosit nemusel, 

bych vzala do zaječích. – Od těch čas 

je tomu zrovna jedenácte let; 

neb tenkrát sama již stát uměla, 

ba, – ty můj Spasiteli! – běhala

a batolila se jak všudybylka.

Vždyť o den dříve natloukla si čílko,

a tu můj muž, – Bůh dej mu radost věčnou!

on veselá byl kopa, – děcko zved‘

a povídá: »Aj, na tvář padáš teď?

až zmoudříš, budeš na znak padávat;

viď, Julinko?« a, svatá Rodičko!

to hezké vyžle plakat přestalo

a řeklo: »Tak!« – A vida, jak ten žert

se nyní splňuje! – Ba, ručím za to,

i kdybych živa byla tisíc let,

že nikdy na to nezapomenu:

»Viď, Julinko?« řek‘ on, a hezounký

ten bloudek ztiší se a řekne: »Tak!«

Hrab. Cap. Dost toho, prosím tě, již pokoj dej.

Chůva. Hned, vzácná paní; ale přece jen 

se musím smát, když na to vzpomenu, 

že plakat přestala a řekla »Tak!« 

A mělať, za to ručím, na čele 

vám bouli jako vejce slepičí, 

zlou ránu, a tak hořce plakala. – 

Můj povídá: »Aj na tvář padáš teď? 

až zmoudříš, budeš na znak padávat; 

viď, Julinko?« – a ztichnouc řekla: »Tak!«

Jul. A ty už také ztichni, prosím tě.

Chůva. Již mlčím, skončila jsem. Bůh tě chraň! 

Ty’s byla (...)

(......)