William Shakespeare
překlad: Josef Václav Sládek

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Scéna 1.

Les nedaleko Athén.

Vystoupí Elf s jedné a Puck s druhé strany.

PUCK: Hej, hola, duchu! Kam to pospícháš?

ELF: Přes hory a doly,
skrz houšť a les,
oborou i v poli,
přes plot a mez,
ohněm, vodou těkám svěží,
rychleji než měsíc běží;
kněžně elfů k službám spěji,
rosím v trávě kola její.
Prvosenek útlé zjevy
kolem ní jsou, dvorské děvy;
viz jak jejich šaty zlaté
rubíny jsou kropenaté;
darem jim je daly víly,
v pihách těch jich vůni skryly
Však nyní musím rosu hledat jít
a po perle jim v ouška zavěsit.
Mám na spěch, zdráv buď, duchu nemotoro!
má kněžna s elfy už tu bude skoro.

PUCK: Dnes v noci král chce tady míti rej,
by s královnou se nepotkali, dbej;
neb Oberon jest plný nevole,
že v průvodu má krásné pachole,
jež ukradeno indickému králi;
tak sličné dítě jsme zde nevídali:
i žárlí Oberon a sám to hoše
na lesních toulkách mít chce za panoše;
však ona králi na vzdory se staví,
jen hocha věnčí, stále se s ním baví. –
A teď, když potkají se na pažitu,
neb v háji, u studánky, při hvězd svitu,
hned vadí se a elfové jak blázni
se v žaludové misky skryjou v bázni.

ELF: Mé oči neklamou-li a můj sluch,
to’s ty ten šibalský a zbujný duch,
jejž »Dobrá kopa« zvát jsem slyšel kdesi.
Či nejsi ten, jenž na vsi holky děsí,
tu mléko sbírá, v mlýnku nesnáz činí
a nedá stlouci říčné hospodyni;
tu pivem tak, že nechce kvasit, šplechtá
a v noci svede chodce, pak se chechtá?
Však těm, kdož zvou tě Šotek, milý Puck,
dáš zdar a sám jim práci bereš z ruk:
zdaž ty to nejsi?

PUCK: Pravda, příteli,
já jsem ten noční tulák veselý.
Můj Oberona rozesmává šprým,
když krmeného hřebce ošálím
a v podobě mu mladé klisny říhám.
A někdy kmotře klepně v hrnku číhám,
jablíčkem pečeným se zdaje být,
a do pysku jí drknu, když chce pít,
že zvadlá ňadra pobryndá si pivem.
Též moudrá tetka v povídání tklivém
za trojnohou mne mívá stoličku:
chce sednout, – uklouznu; – a »božíčku!«
jen vzkřiknouc, dřepne si a zakašlá se;
a za boky vše kolem popadá se
a hlučí, kýchá, dušuje se, chválí,
že jaktěživy se tak nezasmály –
Však vari, elfe, zde jest Oberou!

ELF: A zde má paní. – Kéž tu nebyl on!

Vystoupí s jedné strany Oberon se svou družinou a s druhé strany Titanie s průvodem svým.

OBER.: V zlou chvíli, troufalá Titanie,
se potkáváme v záři měsíčné!

TITAN.: Aj, žárlivý je tady Oberon?
Pryč, elfi, pryč! – já jeho lůžka již
se odřekla a všeho spolku s ním.

OBER.: Stůj, nerozvážná! Nejsem-li tvůj choť?

TITAN.: Já tedy tvojí chotí jsem: však vím,
jak z říše elfů jsi se odkradl
a v Corinově seděl podobě
po celý den a na šalmaje hrál
a písně lásky skládal Phillidě,
té zamilované! – Proč‘s přišel sem
od nejkrajnějších svahů Indie?
Jen proto, že ta chlubná Amazonka,
ta mužatka, tvá mílka bojovná
se za Thesea vdá, – a přicházíš
dát jejich lůžku blaženost a zdar!

OBER.: Ó hanba! – jak jen tak, Titanie,
(...)

(......)